Petrohradská (dříve Leningradská) filharmonie se svým mnohaletým šéfdirigentem Jurijem Těmirkanovem přivezla reprezentativní program. Těleso spjaté s dílem Dmitrije Šostakoviče uvedlo na prvním večeru jeho Symfonii č. 7, zvanou Leningradská, zčásti komponovanou v nacisty obleženém městě.
Jeho hra je velmi emocionální, ale současně zkultivovaná, zvuk nádherně měkký i v nejexplozivnějších momentech. Zásobu různých dynamických odstínů má tento orchestr zjevně nepřebernou a dirigentovi stačí jen naznačit prstem, aby dosáhl, čeho chce. Po drtivé symfonii přišel překvapující, leč zklidňující přídavek – jedna z variací Enigma od Angličana Edwarda Elgara.
Stejně silně zapůsobila druhý den i Šostakovičova Symfonie č. 5, která je jakousi temnou úlitbou temné době stalinského teroru. Ještě před ní ale zazněl Šostakovičův Koncert č. 1 pro housle, jehož hvězdou byl Rakušan litevského původu Julian Rachlin, hrající s neomezenými technickými i výrazovými možnostmi. A na závěr opět zazněl přídavek z úplně jiného světa, Moment Musicaux č. 3 od Franze Schuberta v úpravě pro smyčce. Rusové ho přednesli s takovou graciézností, jakoby chtěli říct: Vy si s ruskými tělesy spojujete patos a masívní zvuk, ale nám v Sankt Petěrburgu byla vždy blízká i evropská galantnost.
Voda uvnitř i venku
Ostatně evropská hudba je blízká i vzdálenějším národům, jak dokázala mladá čínská pianistka Sa Chen, která se na Pražském jaru představila poprvé. S citovostí podala Preludium, chorál a fugu od Césara Francka, ale nenechala se svést do lákavé bombastičnosti. Lehounce a zvukově krásně zahrála Bergamskou suitu od Clauda Debussyho, obsahující i jednu z nejslavnějších klavírních skladeb vůbec, Svit luny. Stejně elegantně, ale nijak chladně zahrála Chopinovy mazurky a nakonec Schumannův Karneval, dvacet miniatur pohrávajících si se symbolikou písmen i postav z italské komedie. V přídavcích ovšem nechyběla ani čínská hudba.
Pianistka Sa Chen
Po svém si v Rudolfinu pohrávali Štefan Margita a Dagmar Pecková. S různým výsledkem zazpívali české i světové árie. Margita jistěže zvládne Lenského z Čajkovského Evžena Oněgina, Siegmunda z Wagnerovy Valkýry i Federica z Cileovy Arlézanky, ale bližší je mu přeci jen Laca z Janáčkovy Její pastorkyně. Pecková si připravila Čajkovského Pannu orleánskou nebo Wagnerovu Sieglindu, ve scéně z Její pastorkyně se připojila k Margitovi jako Kostelnička. Bylo by zajímavé vidět ji v této roli na jevišti, až na to, že zatímco Margitův tenor je stále v dobré kondici, mezzosoprán Peckové jakoby se často ztrácel kdesi v těle a za zvukem PKF – Prague Philharmonia pak už neměl šanci. V přídavku si oba pěvci dovolili vtípek a zašpásovali si v duetu z Mozartova Dona Giovanniho, v němž titulní hrdina svádí Zerlinu.
Vtip jiného druhu přinesla do Rudolfina dramaturgie koncertu Akademie für alte Musik Berlin, špičkového německého souboru dobových nástrojů. Všechny skladby spojoval vodní živel v barokní hudbě, napřed to lomozilo v Bouři od Marina Maraise, předvedly se fontány ve Versailles ve skladbě od Michela-Richarda de Lalanda a následovaly dvě Vodní hudby – jedna od Georga Philippa Telemanna, druhá od Georga Friedricha Händela. Možná to nebylo až tak objevné, ale vodními proudy hudebníci propluli jistě, s mnoha výtečnými jednotlivými výkony, včetně houslisty a současně vedoucího souboru Georga Kallweita. Navíc ten večer pršelo.
