Provedení kompletních suit pro cello od Johanna Sebastiana Bacha se v Dvořákově síni Rudolfina ujal místo Alisy Weilersteinové, jež se festivalu nemohla zúčastnit, německý virtuos Alban Gerhardt. Všech šest suit zabere čistého času přes dvě hodiny, a i když se samozřejmě dělá pauza, jde o výkon mimořádný z hlediska fyzické přípravy i paměti, nemluvě o uměleckém vkladu.
Gerhardt vše zvládl výborně, jeho přístup byl poctivý, jeho Bach měl svůj styl i řád, ale nepůsobil nezáživně, ani na chvíli nenudil. I jeden nástroj na pódiu může utáhnout dlouhý večer.
O náznaku nudy, i když zase z jiného důvodu, nemůže být řeč ani v případě francouzského souboru Les Siècles, jenž v Praze hrál poprvé. Jeho šéf, dirigent Francois-Xavier Roth, totiž přenáší historicky poučenou interpretaci, již má posluchač spojenu hlavně s hudbou 18. století a starší, do století devatenáctého.
Samozřejmě to není nic až tak nového, ale přece jen, slyšet skladbu Moře od Clauda Debussyho na historické nástroje se nepoštěstí tak často. Onen rozplývající se mlžný opar, vzdouvající se vlny, poryvy větru, prostě celá přírodní scenérie působila v Rudolfinu mnohem skutečněji a syrověji, než u moderních nástrojů, spíš jako věcný, realistický příběh. Moderní nástroje rozhodně také umí tuto hudbu obohatit vlastními přednostmi a možná víc navodit představu impresionistického, tajemného obrazu.
Zvuk souboru Les Siècles jakoby mnohem víc prospěl hudbě Césara Francka, která vyplnila zbytek večera. V jeho symfonické básni Prokletý lovec se ona syrovost, snad až jakási hrubost či sršatost plně uplatnila při vykreslení hororového příběhu. V Symfonických variacích pro klavír a orchestr hrál pianista Bertrand Chamayou na kopii nástroje z roku 1846, jehož zvonivě tvrdší zvuk byl nezvyklý, nicméně poslouchal se příjemně.
Chamayou pak ještě přidal Debussyho kousek Dívka s vlasy jako len - a pamětníci mohli zavzpomínat na Nedělní chvilky poezie, vysílané kdysi Československou televizí. V závěrečné Franckově Symfonii d moll už si pak šlo naplno užívat nejen specifický zvuk, ale i sehranost a nadšení hudebníků.
Hudba patří do sálů
Jestliže zvuk souboru Les Siècles může být někdy sršatý až moc, zvuk Vídeňských filharmoniků zase někdy může být uhlazený až moc. Závěrečný koncert, který v Obecním domě patřil tomuto proslulému tělesu, nabídl pod taktovkou jednoho z nejvýznamnějších dirigentů současnosti, Lotyše Andrise Nelsonse, napřed kratší skladbu Märchen-Poem od legendy nové hudby Sofie Gubajduliny. Pochází ze začátku 70. let minulého století a vychází z hudby k rozhlasové pohádce Křída od Miloše Macourka. Zvuková paleta se půvabně třpytila a potvrzovala autorčino instrumentační umění i na takovéto maličkosti.
Pak následovala Symfonie č. 9 Dmitrije Šostakoviče. Tu psal autor těsně po válce, ale místo oslavné pompy ji překvapivě zaplnil ironií a grotesknem. Ovšem třeba hned úvodní takty, které by měly bodat jako jehličky, zněly spíš líbezně zakulaceně. Ne že by skladba nebyla perfektně vypracována a energicky provedena, ale byla prostě krásná, moc krásná na to, aby to byla pravda…
Ve druhé polovině Vídeňští filharmonikové zahráli Symfonii č. 6 Antonína Dvořáka, v níž se krása, měkkost a ladnost plně uplatnila. I když to byla jiná krása než ta, kterou známe od České filharmonie, s jinými, světlejšími barvami. A je velmi sympatické, že orchestr nastudoval zrovna tuto Dvořákovu symfonii, která není tak populární jako třeba ta s číslem osm, nemluvě o Deváté, čili Novosvětské. Přídavek – jak jinak – pocházel z dílny Johanna Strausse, byl jím valčík Wo die Zitronen blühen.
Letošní Pražské jaro se konalo po dvou ročnících, jež kvůli covidu byly hodně omezené a improvizované. Člověka potěšilo, že ke změně programu téměř nedocházelo, že vyslechnuté koncerty neklesly pod úroveň očekávanou od našeho největšího festivalu, a hlavně, že na většině navštívených akcí bylo plno nebo téměř plno.
Koneckonců, lze donekonečna debatovat, zda zvuk má být sršatý nebo uhlazený, ale hlavně že je živý a že pochází od špičkových orchestrů. Lidé prostě chtějí chodit za hudbou do koncertních sálů, ne ji poslouchat ze streamů, a to je dobře.
