Papírové podobizny slavných českých i zahraničních dirigentů v hledišti Smetanovy síně Obecního domu v Praze | foto: ČTK

KOMENTÁŘ: Cesta Pražského jara do světa sci-fi fantazií a zase zpět

  • 1
Na letošní Pražské jaro se dlouho nezapomene. Ačkoli z důvodu, který si určitě nikdo nepřál. Kolekce streamovaných koncertů, z nichž poslední se uskutečnil ve čtvrtek, plus několik záznamů z archivu přirozeně nenahradily klasický živý festival.

Ani to zjevně nebylo smyslem letošní „alternativní“ přehlídky. Pořadatelé bezesporu chtěli vyslat signál k divákům, ale především ke svým partnerům a sponzorům – něco jako: Jsme tu stále, nevzdali jsme to, buďte i vy s námi. 

Lze si jen přát, aby partneři a podporovatelé zůstali, neboť Pražské jaro je Pražským jarem pouze ve svém mezinárodním kontextu, do nějž přirozeně patří i ti nejlepší z domácí scény. Letos dostali mimořádný prostor, uváděni Ondřejem Havelkou, jenž tu s větším, tu s menším úspěchem usiloval o nadhled a šarm.

Udělat si dojem z výkonů na základě online přenosu lze jen velmi přibližně. Člověk si spíš během poslechu promýšlel, co by rozhodně chtěl slyšet naživo, u kterých programů či individuálních výkonů nejvíc litoval, že je musí sledovat na notebooku (i když některé paralelně vysílal i kanál ČT art). 

Rozhodně koncert Collegia 1704, při všem soucitu se sboristy v rouškách (které reprodukovaný zvuk kupodivu neovlivnily), výkony v rámci večera mladých instrumentalistů, zvláště pianisty Jana Čmejly, z benefiční akce České filharmonie výstupy basisty Jana Martiníka.

A pak i příjemně bizarní příspěvek Brno Contemporary Orchestra. Příjemně bizarní jednak kvůli extatickému výkonu slovenského houslisty Milana Paly v koncertu Pascala Dusapina, jednak proto, že se pod hlavičkou Pražského jara konal v Brně, a to nikoli v sálu, ale ve foyeru.

Dá se debatovat, zda online koncerty mají být jakýmsi mikropřenosem z tradičního koncertního sálu, či zda by měly usilovat o nápad, zohledňující právě daný formát. Takovým byly během koronakrize produkce z obýváků, jenže zrovna u Pražského jara by to mohlo působit až příliš provizorně, ačkoli úvodní, byť předtočené přání k jeho narozeninám nepostrádalo vtip. Navíc ne každý umělec disponuje takovým prostorem, jaký očividně má ve své floridské rezidenci kanadský houslista James Ehnes.

Ten byl jedinou zahraniční osobností z původní nabídky, jež na přehlídce v přímém přenosu vystoupila. Možná je škoda, že se nepodařilo získat aspoň krátké živé vstupy dalších hvězd, stvrzující renomé Pražského jara, ale to není výtka. Různé světové festivaly se k pandemii postavily různě, Pražské jaro udělalo v dané situaci to, co považovalo za nejlepší a co lze pokládat za důstojné.

Streamy obklopuje spousta otázek, velmi konkrétních, ale i obecnějších, jako třeba: Co se z této zatím primitivně vyhlížející formy vyvine? Kam bude směřovat technologický vývoj? Budou za sto či dvě stě let lidé stále ještě chtít poslouchat hudbu v koncertních sálech? Sci-fi fantazie jsou lákavé i znepokojující. Zatím se snad můžeme těšit na návrat do hledišť.