Pětasedmdesátý ročník měl začít netradičně již 7. května, pro zahajovací koncert se podařilo získat Berlínské filharmoniky s jejich šéfem Kirillem Petrenkem, kteří se chystali zahrát skladby Gustava Mahlera. Smetanova Má vlast pak měla následovat jako obvykle 12. května, tentokrát v podání České filharmonie a Semjona Byčkova. Přijet měli i další špičkoví sólisté a soubory. Žádný z koncertů se však v sále před diváky neuskuteční.
Podle ředitele festivalu Romana Bělora bylo zlomovým momentem vyhlášení nouzového stavu. „Samozřejmě už předtím jsme sledovali situaci ve světě, takže jsme tušili, že festival je v ohrožení. Jsme mezinárodní přehlídka a představa, že by zahraniční soubory mohly přicestovat, začala být postupně nereálná. Pak se definitivně zavřely hranice a my museli situaci rozebrat a zvážit další postup,“ vysvětluje.
Zrušit festival úplně, bez jakékoli náhrady, jeho vedení nechtělo. Varianta, že by letošní program byl přeložen na jiný termín či posunut o rok, však nepřicházela do úvahy. „Koncerty se rozjednávají dlouho dopředu a rok 2021 už máme hotový, takže ani nemáme kam letošní akce přesunout. Výjimkou je soutěž, kterou špatné zprávy zastihly ve čtvrtfinále. Proto jsme ji mechanicky přenesli do roku 2022, a to s celou porotou i s účastníky, jimž jsme věkovou hranici automaticky prodloužili o dva roky. Další soutěžní obory pak postupně rovněž o rok posuneme,“ líčí ředitel tu „snadnější“ část problému.
Místo hlavního programu management v těchto dnech vymýšlí náhradní variantu. „Bude to úplně jiné Pražské jaro, než jsme zamýšleli, v podstatě nový festival, jenž se odehraje ve virtuální podobě a s pomocí prostředků, jež jsou dostupné za situace, kdy nemůžeme koncerty odehrát před publikem v sále,“ naznačuje Bělor. Umělci by vystoupili na komorních koncertech, které by k divákům putovaly různými kanály.
„Máme tradičně dobré kontakty s Českou televizí a Českým rozhlasem, který už v současnosti kromě zvukové stopy nabízí i streamování obrazu. Některé koncerty bychom streamovali sami prostřednictvím našeho webu. Má vlast zřejmě zazní ze záznamu některého dřívějšího ročníku. Každopádně naším cílem je udržet povědomí o Pražském jaru jako o noblesní instituci,“ popisuje obrysy nouzového projektu Bělor.
Koncerty by podle něj byly bez přestávky, trvaly by asi hodinu a mohly by se konat na různých netradičních místech, jako je třeba střecha Rudolfina či rozhlasové studio. Tímto způsobem by se mohli do domácností publika dostat členové souboru Collegium 1704, kytarista a skladatel Lukáš Sommer, Brno Contemporary Orchestra či mladí umělci, kteří měli vystoupit na dopoledních koncertech na HAMU. Pražské jaro má také příslib kanadského houslisty Jamese Ehnese a pianisty Andrewa Armstronga, kteří jsou ochotni zahrát v živém „transatlantickém“ vstupu.
„V tomto duchu jednáme se všemi zahraničními účinkujícími včetně Berlínských filharmoniků. Zda se koncerty uskuteční a jakou budou mít podobu, se teprve uvidí, někdy by to mohl být jen pozdrav, jindy krátké vystoupení či zpřístupnění staršího koncertu z digitálního archivu. Organizačně je to vše improvizace, protože situace je chaotická nejen u nás, ale i v jiných zemích, zvláště tam, kde se doslova zastavil život, jako je Itálie a Španělsko. Zatím jsme asi v polovině jednání, jsme nicméně připraveni se pohotově přizpůsobit jak zpřísnění, tak zmírnění vládních opatření,“ zdůrazňuje.
Předběžný náhradní program počítá i s vystoupením basbarytonisty Adama Plachetky, jenž by podle původního plánu zazpíval písňový cyklus Franze Schuberta Zimní cesta. Tady však Pražské jaro stojí před další otázkou, která se ostatně dotýká i části instrumentalistů: podat pěvecký výkon či hrát na dechový nástroj není možné s rouškou na ústech. „Pokusíme se vyžádat si výjimku, protože zrovna v tomto případě by na pódiu byli jen dva lidé, tedy pěvec a pianista,“ slibuje ředitel.
Světlo na konci tunelu
Kromě uměleckých ztrát Pražské jaro, jež funguje jako obecně prospěšná společnost, sčítá i ekonomické dopady. Coby zavedená instituce s dlouhou tradicí má sice jistou výhodu, nicméně ředitel nezastírá, že neuskutečnění festivalu je velkou ranou.
„Zrovna letos jsme měli rekordní prodej vstupenek, tržby se do této chvíle pohybovaly kolem 25 milionů korun, které nyní budeme vracet. Jsou tu i nevratné náklady jako tištěné materiály, překlady, značné prostředky jsme investovali do propagace. Jednáme s našimi partnery, spoléháme na to, že náš program je výkladní skříní, i když se nakonec v obvyklé formě neodehraje. Zatím máme signály, že nejen ministerstvo kultury a hlavní město Praha, ale i někteří sponzoři naši situaci chápou a budou se snažit pomoci,“ konstatuje.
Přese všechno se Pražské jaro snaží hledět do budoucnosti. „Světlem na konci tunelu je pro nás Klavírní festival Rudolfa Firkušného,“ uzavírá Bělor odkazem na podzimní přehlídku, za níž rovněž stojí Pražské jaro.
