Dirigent Emmanuel Villaume a sólisté (zleva) Paul Groves, Simona Šaturová a...

Dirigent Emmanuel Villaume a sólisté (zleva) Paul Groves, Simona Šaturová a Martin Snell | foto: Milan Mošna

GLOSA: „Velký třesk“ v Dvořákově síni. Jak tenor s basem stvořili svět

  • 0
Orchestr PKF–Prague Philharmonia připravil na sobotní večer v Rudolfinu Haydnovo Stvoření, jedno z nejpůsobivějších oratorních děl klasického repertoáru. Svět tentokrát stvořili především dva muži – tenorista a basista.

Haydnovo dílo šíří světlo a radost, bere si dobrý příklad ze starších, barokních oratorií Georga Friedricha Händela, ale je už zakotveno v době klasicismu a míří ještě dál. Ve třech částech postupně vznikne svět – objeví se voda, země, rostliny, živočichové a nakonec i Adam s Evou, jejichž duetem oratorium vrcholí. Omračující hudební záblesk na začátku první části, vyjadřující boží pokyn Budiž světlo, patří k nejslavnějším místům klasické hudby, podobně jako třeba první takt Beethovenovy Páté symfonie.

Zablesklo se i v Dvořákově síni Rudolfina pod taktovkou šéfdirigenta orchestru Emmanuela Villauma, i když, po pravdě řečeno, z intenzity tohoto „velkého třesku“ v zádech nějak nemrazilo, spíš to byla obloha osvětlená bleskem při letní bouřce, která rychle pomine. A podobný pocit měl člověk i v dalším průběhu skladby. Všechno bylo dobře zahrané, ale právě spíš „jen“ zahrané, než „stvořené“ takt po taktu. Třeba pasáž v prvním výstupu, v níž sbor vypráví o tom, že z božího příkazu povstal nový svět, je prostoupena jakousi taneční graciézností, která by se dala pěkně vychutnat, ale na koncertě v podání jinak výborného Českého filharmonického sboru Brno prošla kolem uší spíš jako strohé konstatování faktu. A tak to vlastně pokračovalo celý koncert. Villaume dirigoval rázně, s dramatickou energií, ale bez větších prodlení, která by této skladbě mohla dát ještě větší účinek.

Byli tu ovšem dva sólisté, jejichž výkon si šlo bezezbytku užít. Americký tenorista Paul Groves, známý i z kinopřenosů z Metropolitní opery, zpíval archanděla Uriela krásně posazeným plným hlasem, s dokonalým frázováním a s přirozeným patosem. Také z projevu novozélandského basisty Martina Snella coby Rafaela a poté Adama vyzařovala technická jistota, autorita a noblesa. Sopranistka Simona Šaturová, obsazená do rolí Gabriela a Evy, na začátku působila trochu unaveně, však také po pauze dirigent oznámil její indispozici kvůli nachlazení. Part nicméně dozpívala. Koncert nezklamal, ale od PKF-Prague Philharmonia by se mohlo čekat, že bude zrovna u takovýchto děl překonávat vlastní laťku.