RECENZE: PJ Harvey se v Praze podělila o kus svého muzikantského nitra

Britská zpěvačka a skladatelka PJ Harvey v pražské Lucerně zahrála kompletní nové album I Inside The Old Year Dying a v druhé části večera připomněla starší materiál. Byl to večer v duchu intimního, nicméně intenzivního propojení umělkyně s publikem.

Zpěvačka si nepotrpí na okázalá gesta, tedy i první ze dvou pražských koncertů začal nenápadně, jakoby mimochodem. Reprodukovaná hudba, která zněla před začátkem koncertu, začala kolem osmé nabírat na hlasitosti a když se v sále setmělo, nastoupili členové doprovodné kapely a pak i samotná Polly Jean.

Bez zbytečných proslovů a zdravic se pustila do Prayer At The Gate, otevíráku aktuálního alba. Mezi písničkami nemluvila, plně se soustředila na zpěv, hudbu a občasný tanec, kterým doprovázela emotivně vypjaté momenty písní. Deska I Inside The Old Year Dying je spíše komorní, poslechová záležitost, nicméně skladby z ní v živém provedení získaly na intenzitě. I tak ale byla prvá část koncertu spíše v rozjímavém duchu.

Po intermezzu, během něhož se PJ Harvey na chvíli vzdálila a hlavní slovo dostali členové kapely – zahráli píseň The Colour Of The Heart –, následovala posluchačsky vděčnější probírka starším materiálem. Na programu byly skladby The Glorious Land z alba Let England Shake, Garden z desky Is This Desire? nebo Down By The Water a To Bring You My Love ze stejnojmenné nahrávky.

PJ Harvey

75 %

Palác Lucerna, Praha

18. října 2023

Díky říznějším, živějším skladbám koncert gradoval a nabíral na intenzitě. Písně PJ Harvey stojí na jednoduchém, hypnotickém rytmu a strohém, nicméně funkčním hudebním doprovodu. Přesto mají bohatý vnitřní svět, který je odrazem Harveyiny duše. Její koncert nebyl v duchu obligátního „teď vám zahraju nějaké písničky“, šlo spíše o niterný dialog osobité umělkyně, která má mnoho na srdci, s v vnímavým obecenstvem.

Ne vše bylo zcela spontánní, je jasné, že choreografii tanečních pohybů má zpěvačka přesně naučenou, stejně tak je pečlivě promyšlená práce světel, což ovšem v žádném případě není výtka. Hlavní slovo měly upřímné, nevykalkulované emoce, což je to nejdůležitější.

Před dvojicí přídavků Polly Jean poprvé promluvila, upřímně poděkovala za aplaus, představila členy kapely a po písních C’mon Billy a White Chalk byl definitivně konec.

Nebyla to vyloženě strhující jízda, spíš zážitek, který si každý přebere po svém, vezme si, co je jeho momentálnímu naladění a rozpoložení blízké. Což ostatně byla a stále je jedna z největších devíz tvorby PJ Harvey.