Těleso, které se hlásí ke svému původnímu širšímu zadání, vtělenému do zkratky FOK (film, opera, koncerty) se pouští i do projektů lehce vybočujících z „povinného“ repertoáru symfonického orchestru. Takový byl i čtvrteční koncert v Obecním domě, nazvaný podle stěžejní skladby večera Pivní oratorium.
Jejím autorem je skladatel Jan Kučera, který koncert rovněž dirigoval. Napsal ji pro Pardubické hudební jaro, když si tento festival roku 2016 připomínal výročí založení Pardubického pivovaru. A protože celý večer byl pojat jako hold opojným mokům, zahájila ho symfonická předehra Gambrinus od Otmara Máchy, skladatele podepsaného mimo jiné pod hudbou k řadě televizních pohádek i několika filmům a seriálům.
Spíš než bujarou oslavu českého národního nápoje připomíná soundtrack k nějakému historickému snímku, a ne náhodou, nehlásí se totiž ani tak ke značce piva či k jeho konzumaci, jako spíše k historické legendě o králi Gambrinovi, jenž údajně začal vařit pivo. Suita z baletu Bakchus a Ariadna od Francouze Alberta Roussela z roku 1930 pak odbočila do světa vína a jeho božstva.
Samotné Pivní oratorium zaplnilo celou druhou půlku. Je určeno pro velký aparát, takže spoluúčinkovali i členové Pražského filharmonického sboru a Kühnova smíšeného sboru, využívá umělé a lidové texty a sborové a sólové pasáže prokládá recitací. Jiří Lábus předčítal s nadsázkou a laskavým úsměvem postřehy cizinců o zvycích starých Čechů, stesk Jana Husa nad nepoctivou šenkýřkou, nebo úryvky z próz Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala.
Problém může být, že pod název oratorium se vejde leccos, v tom je tato hudební forma vstřícně pružná, ale i ošidná. Pivní oratorium absorbuje všehochuť od parodicky liturgického vstupu, přes chytlavě bombastické sbory, píseň či árii až po kuplet. Skáče se sem a tam, bez nějaké jasnější myšlenkové či hudební linky – třeba od Husa k Magdaleně Dobromile Rettigové a pak zase na dvůr Rudolfa II. Občas se zdálo, že hudba každou chvíli samovolně vpluje třeba do podobně laděných čísel z díla Carmina Burana od Carla Orffa nebo do „pijácké scény“ ze Smetanovy Prodané nevěsty. Možná to ale vše byl záměr, koneckonců jinak asi takovéto dílo vyzní na nádvoří pivovaru, pro něž bylo původně určeno, a jinak ve Smetanově síni.
Nejnápaditější byl zhudebněný recept na pivní polévku Magdaleny Dobromily Rettigové, pojatý ve stylu hudebního žertu některého z klasicistních autorů. Jenomže to by sopranistka Barbora Řeřichová musela slova náležitě vyartikulovat (jakkoli v tomto případě je to pro každého zpěváka spíš za trest) a uzpívat - hlas se jí však vůbec nenesl do hlediště. Ani barytonista Boris Prýgl texty nedokázal přednášet tak, aby jejich jadrný obsah dostal šťávu. Otázka je, jestli by takovéto party vůbec měli zpívat operní pěvci. Legrácky pak ztrácejí smysl.
Třebaže oratorium trvá 45 minut, a po něm ještě následoval „přídavek“, píseň Kde je sládek, přesto nakonec mnohem víc utkvěla v paměti časově poloviční Rousselova suita. A nejen proto, že orchestr ji zahrál velmi dobře. Roussel v ní po svém, pomocí bravurního zacházení se zvukem a jeho barvami převyprávěl příběh Bakcha a Ariadny, takže člověk doslova viděl, jak všude kolem tryskají proudy vína. A když šel domů, měl pocit, že vína nakonec vyteklo mnohem víc než piva.
