Petr Linhart

Petr Linhart | foto: Lucie Haschková

Petr Linhart stopy z krajiny otiskl do svých působivých písní

Svůj žánr označuje "landscape folk" a je to docela přesné. Nejenže jej k tvorbě písní inspiruje krajina a příběhy, které se v ní odehrávají nebo odehrály, ale sound jeho desek přímo takové krajiny s neobyčejnou naléhavostí evokuje. Písničkář Petr Linhart vydal druhé sólové album Autobus do Podbořan.

Album laděním i tematicky přímo navazuje na Linhartův sólový debut Sudéta. Jeho nálada vlastně není až tak vzdálena ani Linhartově domovské skupině Majerovky brzdové tabulky, spojuje je cit pro jisté tajemno i schopnost dosáhnout "širokého" soundu za pomoci relativně minimalistických prostředků. Ukázky z alba najdete zde.

Autobus do Podbořan by mohl posloužit jako dokonalá ukázka toho, že skutečná síla hudby, respektive moderního písničkářství, stojí zcela mimo tradiční kategorie, kterými mají často lidé tendence hudbu popisovat. Linhart například není prakticky žádný zpěvák v tradičním slova smyslu, své magické texty spíše deklamuje, a to ještě s několika velmi výraznými vadami řeči - a přesto to nevadí (připusťme, že je třeba si na ně zvyknout).

Petr LinhartJeho písničky jsou většinou postaveny v podstatě na základních harmonických funkcích, pohybují se v těch nejbanálnějších "táborákových" tóninách. Řada písniček ani není rozdělena na žádné sloky a refrény, na svém webu, kam Linhart mimo jiné umístil i veškeré texty s akordy k albu, velmi často uvede tři-čtyři základní akordy a napíše "´mantra´ se stále opakuje".

V případě jiného umělce by možná někde tady recenze končila. Byla by uzavřena slovy o nenápaditosti a primitivismu, připsáno nějakých třicet procent a podpis. Jenomže případ Petra Linharta je zcela radikálně odlišný. A to ze tří zásadních důvodů.

Petr LinhartTen první je textový, příběhový. Převážně sudetská témata, která písničkář bere emocionálně za vlastní, jsou poetizována působivými obrazy. V bookletu (a rozšířené verzi na webu, kde nechybějí ani fotografie, ilustrující písně) si navíc posluchač může přečíst stručnou "legendu" ke každé písni, která mu objasní nebo aspoň napoví pozadí lyrického příběhu.

Druhý důvod je hudební, přesněji řečeno producentsko-aranžérsko-instrumentalistický. V produkci Marka Štiftera nahrála album Linhartova skupina 29 Saiten, ve které se sešla jazzová a rocková muzikantská extratřída, z níž pro sound alba má kromě producenta největší důležitost Josef Štěpánek, který kromě elektrické kytary hraje také na kytaru resofonickou, na pedal steel, mandolínu a pětistrunné banjo.

Petr LinhartPřevážně ze strunných nástrojů se podařilo Štifterovi a kapele upříst jen zřídka slýchanou a invenční pavučinu zvuků, ve kterých velkou roli paradoxně hraje ticho. Je to možná trochu kuriózní srovnání, ale na albu nechybějí pasáže, ne nepodobné třeba produkci Sonic Youth posledních let, neboli "noisové hraní potichu". Stejně tak se zde chytí fanoušci freak folku či alternativní country. Prostě vesměs klasických žánrů, nahlížených nově, veskrze moderně.

A třetí důvod? Těžko definovatelný. Prostě atmosféra, feeling, působivost, citový i intelektuální atak. Petr Linhart do svých písniček dokázal otisknout skutečně zcela originální, vlastní hlubokou stopu. Takovou, jakou za sebou nechává při svých inspirativních procházkách sudetskou krajinou. Ty písničkové stopy ale naštěstí s prvním deštěm nezmizí.

Petr Linhart: Autobus do Podbořan
vyd. Indies MG, čas 50:11
Hodnocení iDNES.cz: 80 %