Love Planet se tento víkend účastní úctyhodně silná a na podobnou strunu naladěná sestava: Sisters Of Mercy, Kosheen, Stereo Mc’s, Apocalyptica, Roni Size či Dreadzone a spřízněné české skupiny v čele se Sunshine a Tata Bojs.
Festivalové vystoupení Nicka Cavea a jeho kapely je součástí turné, které má podpořit jednak novinku B-Sides & Rarities, na níž australský muzikant shromáždil "odpadky a přebytky" z předchozích projektů, ale také dvě loňská alba Abattoir Blues a The Lyre Of Orpheus.
Jaký je mezi těmi alby rozdíl? Je nějaký důvod, proč jste místo nich nevydali jedno dvojalbum?
V zásadě jde o to, že se mi představa dvojalba moc nelíbila. Když si koupím dvojalbum, je toho na mě obvykle moc, poslechnu si polovinu a už mám dost. Na dvojalbech obecně bývá spousta nekvalitní výplně a taky se v recenzích často píše, že by z těch dvou desek bylo jedno výtečné album. Jenže mně se zdálo, že máme tolik skvělých písniček, že z nich jednu desku prostě neuděláme. Takže jsme se nakonec rozhodli pro dvě oddělená alba, která mají dost rozdílný zvuk. Abattoir Blues je tvrdší a temnější, The Lyre Of Orpheus lehčí, klidnější a jazzovější.
Pořád vznikají vaše písničky tak, že vstanete a od devíti do pěti skládáte?
V podstatě ano, jenom možná začínám ještě o něco časněji. Čím jsem starší, tím dřív vstávám. Ale tentokrát jsem udělal změnu: jel jsem s kapelou půl roku před natáčením do Paříže a tam jsme za čtyři dny a noci (a to doslova) vyplodili materiálu na deset cédéček. A všechno jsou to prvotřídní věci. Muzikanti tak dostali šanci podílet se na skládání a já vidím, jak ohromně to kapele pomohlo. Ve všech směrech.
Zkoušíte nové písničky, než jdete do studia?
Tentokrát ano, což je obrovský pokrok, protože donutit Bad Seeds ke zkoušení je často mimořádně obtížný úkol. Zkoušeli jsme čtyři dny společně s gospelovým sborem, jenž tedy nebyl žádným přídavným prvkem, který bychom na konci do písniček domíchávali, ale od začátku se podílel na jejich formování.
Proč jste se vůbec rozhodli použít gospelový sbor?
Ta myšlenka se mi honila hlavou poměrně dlouho. Měl jsem představu, že vytvoříme hudbu, která bude syrová, svižná a energická a po textové stránce mnohoznačná, a když ji okorunujeme gospelovým zpěvem, přidá jí to lehkost a vzdušnost. Prostě jsme se snažili vytvořit určitý zvuk a já mám pocit, že to moc pěkně funguje.
Berete s sebou gospelový sbor na turné?
Ano. Chvíli nám trvalo, než jsme se dohodli, kolik zpěváků budeme potřebovat, ale moc se na to těším.
Vypadá to, že teď děláte spoustu věcí úplně jinak než dřív...
To je pravda a myslím, že mluvím za všechny členy kapely, když řeknu, že nás to hodně baví. Všechno je jiné hlavně v tom, že do všech procesů je mnohem víc zapojená celá kapela. Blixa Bargeld, kterého mám moc rád, byl pro Bad Seeds naprosto zásadní figura, a když odešel, nastala zcela nová situace. Mohli jsme se v tom klidně příštích deset let plácat, ale přistoupili jsme k té změně jako k příležitosti zkusit něco jiného. Mick Harvey dostal větší prostor ke hře na kytaru, Warren Ellis si zase víc užívá rytmické nástroje. Koupil si irské buzuki, které znějí přes zesilovač jako nákladní vlak nebo něco takového. Nádhera.
Takže jste s novými alby a situací v kapele naprosto spokojený?
To je těžká otázka. Je příliš brzy, abych to mohl objektivně posoudit. Mé názory se mění. Velmi zřídka se mi deska s postupujícím časem líbí víc a víc, obvykle počáteční nadšení trochu vyprchá. Ale v téhle chvíli pro mě ty písničky hodně znamenají, mám pocit, že jsme se na nich opravdu nadřeli, takže mě nestraší žádné postranní hlasy typu "to jsi mohl udělat líp" nebo "tuhle jsi pustil a neměla tam být", což se mi občas stává třeba hned na začátku nahrávacího procesu – a to už vím, že je s materiálem něco špatně. Tentokrát se mi to nestalo. Až jsem překvapený, jak dobře to zní.
Jak písničky Bad Seeds dnes vidíte?
V prvé řadě je mi jasné, že nejsou pro každého a že možná vyžaduje jistou odvahu některé z nich poslouchat. Ale mám je rád. Žijí na periferii, sedí schoulené v zadní části autobusu, kouří a chichotají se všem ostatním písničkám.
