Přesto mu producent Rob Cass začátkem ledna přichystal další překvapení. Ve studiu 3, kde vzniklo například ceněné album Revolver od Beatles, na něj čekali Robbie McIntosh a Hamish Stuart, dávní spoluhráči Paula McCartneyho z mamutího světového turné na přelomu 80. a 90. let a desek Flowers in the Dirt a Off the Ground. „Ten den si navíc v Abbey Road připomínali výročí vzniku skladby Wish You Were Here od Pink Floyd, takže moje pocity byly euforické a musel jsem se trochu ovládat,“ líčí Žbirka.
Žbirka s Robbiem McIntoshem, Blairem Cunninghamem a Hamishem Stuartem.
V Londýně tentokrát vznikly dvě nové skladby z připravované desky, hudebník má v plánu nenahrávat najednou, ale práci si v průběhu roku rozložit. „Abychom se mohli vracet, promyslet to, případně něco opravit nebo udělat znovu. Navíc jsem si uvědomil, že ty skladby ve studiu nepotíme. Všechno funguje a my prostě jenom nahráváme, bez záseků a bez potřeby něco řešit,“ vysvětluje benefit spolupráce se světovými muzikanty.
„Je spousta světových nahrávek, které posloucháte a víte, že jsou dobré. A potom jsou lidi, kteří hrají o úroveň výš. A celkem logicky si McCartney vybral takové spoluhráče, o kterých to platí. Oni jsou navíc skvěle sehraní. Aby ne po těch arénách, co za sebou mají. Je to jako jízda na kole, to se nezapomíná,“ směje se Žbirka.
Stuart i McIntosh jsou uznávaní umělci, přesto se nabízí otázka, jestli to byl takový „wow effect“, jako když mu Cass zajistil setkání třeba s Manfredem Mannem. Ale to se teprve ukáže, že Žbirka má britskou hudební scénu zmapovanou jako málokdo. „Okamžitě jsem poznal, kdo to je! Hamish Stuart hrál v 70. letech s kapelou Average White Band, o jejichž skladby jsme se pokoušeli už s Modusem. Skvělý funky styl, ani jsme se neodvažovali ty písně hrát, jen jsme poslouchali,“ sype z rukávu Žbirka data včetně konkrétních písní. „A Robbieho McIntoshe si vybavím v souvislosti s albem Learning to Crawl od The Pretenders, které jsem vlastnil. Takže jsem o nich věděl ještě dřív, než začali hrát s McCartneym.“
Žbirka hned na úvod prolomil ledy vtipem, zda mu bude stačit zdejší obří mixážní pult, trocha nervozity však zůstala i potom. „Pomyslel jsem si, že ti lidé hráli s Arethou Franklin či Tomem Jonesem a teď jim jde do sluchátek můj hlas! Naštěstí mi texty píše Pete Brown, kterého si v Anglii považují. Takže jsem věděl, že z padesáti procent tam to umění už je,“ dodává.
