Stephen Costello, Petr Nekoranec a dirigent Rastislav Štúr na koncertě v...

Stephen Costello, Petr Nekoranec a dirigent Rastislav Štúr na koncertě v Rudolfinu | foto: Petr Dyrc

GLOSA: Koncert spojil dva tenory, skutečný tenorový lesk však chyběl

  • 0
Koncerty operních hvězd mívají různé sestavy, dva tenoři jsou však raritou. Nedělní večer v pražském Rudolfinu nicméně svedl dohromady nadějného českého tenoristu Petra Nekorance s jeho americkým kolegou Stephenem Costellem.

Nedělní koncert uspořádala pod názvem Dva tenoři! Proč ne? agentura Nachtigall Artists. V jeho rámci bylo navíc pokřtěno nové CD Petra Nekorance, které natočil pro Supraphon s Českou filharmonií. Ta se ovšem právě vrátila z asijského turné, a tak ji na koncertě zastoupila PKF – Prague Philharmonia, která pod taktovkou Rastislava Štúra potvrdila, že v doprovázení pěvců je naší špičkou a že i nezbytné instrumentální vsuvky, v tomto případě z Massenetova Werthera a Donizettiho Favoritky, umí zahrát nejen s orchestrálním leskem, ale i s určitým komorním vkladem.

Oba tenoři se střídali na pódiu nejprve s francouzskými, poté s italskými áriemi. Nakonec své hlasy spojili v písni O sole mio, v přídavcích se podělili též o árii La donna è mobile z Verdiho Rigoletta. V průběhu večera zpívali i dvě různé árie ze stejné opery, třeba z Gounodova Romea a Julie nebo Massenetova Werthera. V tomto srovnání na první poslech působil vyzráleji 38 letý Stephen Costello, jenž se ostatně pohybuje na světových scénách včetně Metropolitní opery. 

Jeho hlas je bezesporu atraktivní, plný, hutný, zpívá neustále takříkajíc z plné hrudi – až moc. Takový zpěv působí jako příliš dolovaný z hloubi těla, postupem času začíná být jednotvárný a stírá rozdíly mezi francouzskou, italskou hudbou či populárním kouskem z přídavku Be My Love; na jemnosti ukryté v textu a frázích tolik nedbá, spoléhá na příval jedné emoce, vrcholící dravou výškou. Dlužno ovšem dodat, že v dnešním operním světě se takto nezřídka zpívá i na prestižních jevištích.

Naproti tomu když otevře ústa Petr Nekoranec, člověk má pocit, že jeho zpěv přichází z jiného, dnes už téměř zmizelého světa, v němž se tolik nepředváděla povrchní opulentnost a fyzická síla a víc se dbalo na sdělení obsahu, srozumitelnost a jakousi vybranost či „fajnovost“ zpěvu. Bohužel ve chvíli, kdy se člověk už už nechává Nekorancovým zpěvem unášet, vyruší ho technické nedostatky, hlavně nevyrovnané přechody mezi rejstříky a tendence k zužování hlasu ve vyšší poloze. 

V italské části, počínaje Nemorinem z Donizettiho Nápoje lásky, už to pak bylo vyloženě rušivé. A zazpívat v přídavku „obyčejný“ evergreen jako je píseň Caruso také nemusí být vůbec snadné – Nekorancův hlas začal ubíhat kamsi dozadu a ztrácet se v orchestru. Pokud by ovšem 26letý tenorista, jenž je v současnosti členem operního ansámblu ve Stuttgartu, dokázal problémy odstranit, mohl by předčít nejednoho kolegu ze světové elity.

Publikum bylo přirozeně nadšené, ovšem pro hudební dějiny není podstatné to, jak a s jakým ohlasem ten či onen mladý pěvec zpívá dnes, ale jak, kde a s jakým ohlasem bude zpívat za deset, patnáct či dvacet let.