Ukrajinská kapela Kalush Orchestra na Eurovizi | foto: Luca Bruno, AP

KOMENTÁŘ: Výhra v Eurovizi je jenom symbol. Gesto, které nebolí

  • 13
Dalo se to čekat; obojí. Že výroční soutěž Eurovize o nejlepší evropskou píseň roku letos vyhraje Ukrajina a že se vzápětí vyrojí komentáře na téma, kterak se do muziky míchá politika a klání Eurovision Song Contest začíná připomínat dávný Festival politické písně.

Na všem je něco pravdy, jen to hromadné pobouření není zrovna namístě. Sama Stefania, vítězná píseň skupiny Kaluš Orchestra, k níž muzikanti vzápětí po výhře vydali nový videoklip se záběry válečných trosek Ukrajiny a tamních žen v bojové výzbroji, krvavý konflikt přímo nezmiňuje.

Je s vděčností věnována matce jednoho z členů kapely, potažmo všem matkám světa vůbec, na jejichž starost, lásku a ukolébavky vzpomíná. Sice těžko pronikne do světových hitparád jako někdejší hit skupiny ABBA Waterloo, jenže totéž platí pro lehce zapomenutelné výherce klání už řadu let.

Popravdě i letos zazněly daleko horší potenciální eurosongy než poměrně rytmická ukrajinská melodie s jednoduchou refrénovou linkou, spojující prvky národního folkloru s moderním rapovým projevem.

Ano, v hlasování se logicky mohlo – a muselo – odrazit vědomí sounáležitosti s napadenou zemí. Navíc členové uskupení Kaluš Orchestra coby muži ve věku branné povinnosti dostali k výjezdu do Turína pouze výjimečné krátkodobé povolení, což je na rozdíl od ostatních reprezentantů pohodlného mírového popu staví do úplně jiné role.

A jestli lze jejich triumf považovat za politické gesto, pak to je gesto, jež nikomu kromě beztak již pošramocené pověsti Eurovize neublíží a Kyjev morálně povzbudí.

Koneckonců „ryze apolitická“, jak o sobě tradičně prohlašuje, nebyla soutěž Eurovize nikdy, tudíž se ani její výsledky nedají brát vážně; přinejmenším ne z pohledu hudby jako takové.

Proč naše hlasy v Eurovizi anulovali a přidělili Ukrajině? ptají se Rumuni

Tím spíše zarazí, kolik lidí pociťuje potřebu se k výsledkům soutěže vyslovit. Přitom její finále v sobotu večer na ČT2 sledovalo pouhých 137 tisíc lidí. Pro srovnání, týž přímý přenos ve Velké Británii vynesl BBC až deset milionů zájemců.

Jestliže Eurovize udělala z muziky politikum, pak je horliví debatéři ještě dál rozvíjejí s nadsázkou ve stylu „teď Ukrajina vyhraje všechno, třeba i bez přímého zastoupení: Cannes, Oscary, fotbal, slalom, Formuli 1, Miss World“.

Jistě, ve jménu velkodušné korektnosti spojené s europokrytectvím a nabuzenými emocemi se páchají hodně bizarní dobra. Dá se tipovat, že kdyby se Eurovize svého času zúčastnil Václav Havel, vyhrál by třeba i s punkovou verzí Ach, synku, synku.

Podobně nesmyslně ovšem vypadá představa potenciálních hlasujících, že nad ukrajinskou Stefaniií se ruský prezident Putin dovtípí, zastydí, rozpláče, kapituluje a vstoupí do kláštera.

Eurovizi vyhráli Ukrajinci s písní pro matky, čeští We Are Domi nezaujali

Podstatnější, než sama písničková soutěž, je symbol, který v ní Kyjev spatřuje. Podle pravidel, jež v celé historii Eurovize dovolila výjimku pouze šestkrát, se má následující ročník konat v zemi předešlého vítěze. Jestli bude Ukrajina v květnu 2023 takové akce již schopna, nikdo neví.

Kapela Kaluš Orchestra věří, že ano a že to bude Ukrajina „nová, jednotná a vzkvétající“. Prezident Volodymyr Zelenskyj ocenil historicky už třetí triumf Ukrajiny v soutěži a slíbil, že „uděláme maximum pro to, abychom jednoho dne hostili účastníky a návštěvníky Eurovize v Mariupolu, svobodném, klidném a přestavěném“.

Jenže ve skutečnosti, bez ohledu na symboliku gest, teď více než zbytné evropské písně potřebuje Ukrajina evropské zbraně, evropské peníze a v neposlední řadě evropskou toleranci, i kdyby snad vyhrála Eurojackpot plus všechny Nobelovy ceny.