"Podal jsem kapele půlroční výpověď. Kern prakticky přestal existovat. Deset let jsme byli bez manažera, který by se o nás staral," přiznal čtyřiapadesátiletý muž s bohatou hřívou vlasů.
Před lety na hlavě nosil podobně jako celý Kern trvalou. Více než dvacetkrát před vyprodanými sály zpíval hit Blízko nás. Poslední roky ale byly pro skupinu spíš hubené.
"Nakonec jsme na špatně zajištěných akcích hrávali po půlnoci pro pět ožralých motorkářů," vzpomíná Kronek, který už léta žije ve Střelicích u Brna.
Naposledy Kern naživo zahrál při nedávném motokrosu v brněnském Rondu. Oficiální derniéra kapely je prý i přes napjaté vztahy členů kdysi velmi populární skupiny ve vzduchu.
Sedmadvacet let s kapelou lze přirovnat k dlouhému manželství. Rozpad skupiny chce Kronek komentovat bez ublíženosti a výčitek. Po své výpovědi cítil úlevu.
"Když se rozhodujete podle nejlepšího svědomí, není třeba být sentimentální. My navíc komunikovali v poslední době jen po mailu a nedorozumění se vršila," přiznává zpěvák slupiny, která se čtyři roky po profesionalizování vyšvihla až na třetí místo v soutěži Zlatý slavík.
Byl jste vloni v létě na brněnském koncertu Rolling Stones?
Nebyl. Ta kapela šla celý život mimo mě. Jakkoliv jsem cítil, že to bude jedinečná show, nechal jsem si to ujít. Stouny jsem nikdy naživo neslyšel.
Ptám se zcela účelově. Protagonisty monstrcirkusu Rolling Stones mnozí označují za rockové dinosaury či dědky. Dokdy se podle vás dá hrát aktivně rock, aby člověk nebyl sobě i publiku směšný?
Trefil jste se do mé dispozice i uvažování. Letos mi bude čtyřiapadesát a tuhletu kytarovou muziku dělám od patnácti. Jak je to s hranicemi, nevím. Snad jednu hranici vnímám - udejchat to a umět předat radost a energii.
A koho jste v mládí poslouchal?
Americkou kapelu Credence Clearwater Revival. Tihleti bráchové Fogertyové a jejich jižanský rock byli pro mě rozhodující, když jsem se učil hrát na kytaru. V pubertě mě vždy brali zpěváci, kteří měli nějakou forsáž, jejich sdělení a frázování.
Kern ve Vrchoslavicích, 30.6.2007 (1. díl)
Když se vrátím ke Stounům nebo vzpomenu na poprockové Queen, tak obě kapely dokládají, že zpěvák je vždy největším "ksichtem" kapely. Je ho nejvíc vidět nejen proto, že lítá z jednoho konce jeviště na druhý a vlastně ovládá publikum. Je ve vás tedy nějaký přirozený lídr?
Kapely před vámi defilují jako hotová věc. Když ještě nebyly videa a já slyšel desky, vždy jsem pociťoval drajv kapely podle jejího zpěvu, frázování interpreta. Když jsem vstoupil do Kernu, byla mi bývalým bubeníkem předložena deska British Steel od kapely Judas Priest a bylo mi řečeno: Tohleto a takto to budeme dělat. Já si na tuto silnou muziku netroufnul. Většina zpěváků má blízko k tenorům a já jsem odjakživa barytonista. Musel jsem se učit fistulky a využívat všechna patra hlasového rozsahu. Ale...
Sem snad žádné ale nepatří...
V osmdesátých letech jsme začínali hrát šestihodinové tancovačky. Nekonečné atrakce. Nikdo mne tehdy neučil o hlas dbát. Byl jsem samorost. V těchto okamžicích jsem musel začít pracovat na kultivaci.
Jak jste to tedy zvládl? Kloktat teplou vincentku, pořídit si učitele zpěvu, nebo si dávat zábaly a nosit na krku šátky?
Všechny tři varianty. Ale učitel byl nejdůležitější. Pro mě to byl původní zpěvák Kernu Petr Kurfirst. Naučil mě používat bránici. Jak prosté.
Rok 1980. Jak jste přišel do Kernu?
Já hrál po různých kapelách už dříve, i na vojně jsem byl v takovém jazzovém sdružení. Měli jsme takovou partičku s názvem Aliance a po jedné odehrané zábavě u nás ve Střelicích za mnou přišel bubeník z Kernu a pozval mě na zkoušku.
Kern se o šest let později profesionalizoval a jeho kariéra šla strmě vzhůru. Co ale bylo do té doby vaše civilní povolání?
Odmaturoval jsem na stavební průmyslovce obor vodohospodářské stavby. Nastoupil jsem do kanceláří v Kovošrotu. Nikdy mě nenapadlo, že se budu muzikou živit. Bylo to jen vedlejší hobby. Víkend jsem proměňoval v ty sváteční hrací dny. Repertoár od Led Zeppelin, Deep Purple, Scorpions či Zoo přeměnili Judas Priest a Iron Maiden. K původní tvorbě jsme se dostali v roce 1982. První pecka byla Černý kocour.
A hned potom ale přišel váš největší hit Blízko nás. Vzpomenete si, jak vůbec vznikl?
Když jsme se ve dvě v noci vrátili z hraní a já šel do sprchy, měl jsem vždy v hlavě šum z hraní a tekoucí vody. Rytmus a proud mi udělaly nátisk, který jsem si nabroukal na magneťák a pak to kolegům na zkoušce pustil.
Jak často si písničku Blízko nás broukáte dnes?
My ji hráli více než tisíckrát. Naposled jsem ji zpíval při našem posledním koncertu v Rondu. Nebroukám si ji. Občas ji slyším v kanceláři na svém internetovém rádiu. Můj životní stavební kámen i filozofie zní: Nevracet se!
Co potřebuje rocková kapela k cestě nahoru?
Prolíná se to celými našimi sedmadvaceti lety. Jsou to čtyři základní věci: know-how, portfolio, logistika a management. A to jsme měli od poloviny osmdesátých let vymakané.
Jak mi tedy vysvětlíte postupný sešup a jakési pozvolné odumírání Kernu?
Čím to začalo, tím to také skončilo. Já nebyl skladatel do šuplíku. Stvořil jsem asi stovku textů. Motorem v každé profesi je úspěšně vykonaná a nová práce. Já se v posledních čtyřech letech odmítal vracet k našemu nejsvětlejšímu období. Nepodařilo se nakopnout motor tvoření. I proto jsem skončil...
Kern ve Vrchoslavicích, 30.6.2007 (2. díl)
V roce 1987, když vyšel singl s hitem Blízko nás, jste byli ve Zlatém slavíku na 41. místě a o pět let později jste v této anketě dosáhli na třetí příčku. Kdy tedy podle vás popularita Kernu kulminovala?
Má dva ocásky. Pro náš další vývoj byl určující rok 1986, když odešel na vojnu náš kytarista Slávek Karásek a shodou okolností byl volný Miloš Morávek. Slavný kytarista z kapel Futurum a Progress. My se cítili silní v kramflecích, takový vyšší populár v rámci jižní Moravy. Miloš nás přesvědčil, že se musíme profesionalizovat. Začalo to tancovačkama pro pět set diváků a končilo zábavami pro dvě tisícovky lidí. Namísto párků kuřata, namísto piva kořalka. I to je kulminace.
V roce 1986 kulminovalo také socialistické zřízení. Jaké to bylo, odejít z civilního zaměstnání a přijmout status umělce ve svobodném povolání?
Změnil se nám život. Všichni se divili. Já byl na postu pod náměstkovským místem, platové zařazení T 11 i dobrý plat. Museli jsme se naučit showbyznys. Už to nebylo o tancovačkách.
Pro kolik lidí jste posléze hráli nejvíce?
Bylo to koncem devadesátých let na jednom z nejstarších tuzemských festivalů Noc plná hvězd v Třinci. Tehdy nás slyšelo téměř dvacet tisíc lidí.
Pro herce i zpěváky má pódium s ničím nesrovnatelnou magii. Odkdy jste věděl, že chcete vystupovat před lidmi?
Když mi byly tři, jezdil jsem za babičkou do Švábenic s takovou malou foukací harmonikou. Už tehdy jsem jí tvrdil, že budu vystupovat. Ona mi říkala: Jaroušku, ty budeš vystupovat leda z autobusu. Když mi bylo o něco víc, seděl jsem v dětském pokoji a mydlil to do kytary za 160 korun a věděl, že tak to má být. Když jsme šli na profi, měli jsme dost rozsáhlý fanklub. Část skalních fandů na nás tehdy začala plivat, že jsme propadli komerčnímu peklu a zaprodali se. My však měli cíl dostat se do rádií a televize.
Už od doby šedesátých let v očích veřejnosti úspěšný rocker užívá plnými doušky popularity. Tedy: chlastá, hulí, fetuje, do šaten zve fanynky prahnoucí po dobrodružství s idolem. Co z toho jste stihl vy?
My dělali až pětadvacet vystoupení měsíčně. To bylo náročné. Nestihl jsem nic z toho vyjmenovaného. Dělal jsem řidiče té naší kapelové armády. Fyzička vám v takovém zápřahu nic moc nedovolí. A my byli vesměs ženatí a měli rodiny. Teď čtu spisek Vlasty Třešňáka nazvaný Melouch a také knihu Hluboká orba o kapele Visací zámek. Tam se dozvídám o tom kolotoči chlastu a hulení, který jsem já trochu "zanedbával". V tomto slova smyslu jsem asi nebyl pravý rocker. Pivo mi nedělá dobře na krk. Navíc dáte dvě, máte v těle hned kilo navíc a zkuste s tím lehce běhat po jevišti.
Skupina Kern byla svého času tak dobrá značka, že propůjčila jméno i značce piva...
Vaří se dodnes. Polotmavé od základu, ne žádný řezák, jak se mnozí lidé domnívají. Pivovar nás podporoval a svého času používal i naše logo.
Co vůbec slůvko Kern znamená?
Kvůli přehrávkám jsme potřebovali jadrné, rock vyjadřující slovo, které nemělo být anglicky. Nesouvisí to ani s jádrem, ani s irským označením obrněného pěšího vojáka, ani s ruským označením blbce či debila, jak nás kdosi poučil. Kern pěkně znělo, hezky se skloňovalo i psalo a nic konkrétního to neznamená.
Zůstaňme u těch jazyků. Vy jste skládal písně vždy jen v češtině. Už od počátku 90. let bylo jasné, že do Evropy se lze proplazit s angličtinou. Proč jste zpívali jen v rodné řeči?
V mojí svahilštině, kterou si broukám nové písně, je hodně anglických výrazů. Ale natolik dobře anglicky neumím. Druhou desku v roce 1991 jsme ale udělali v anglické verzi Women Hunters čili Lovci žen. Šlo o vývoz pro "lido-demo" země. Texty pro nás ušil Vláďa Čort.
Lehce přisprostlá čeština třeba pro poprock, slávu i peníze bohatě stačí. Domácí rock má stále velkou základnu. Jak se třeba díváte na fenomén původně malé teplické skupiny Kabát, která republiku zválcovala rok od roku výpravnějšími turné?
Já českému jazyku fandím v různých alternativách. Kabát se mi hodně líbí. Zraje. Vyjeli na výlet do Španělska, hned písně prošpikovali cervézou, kam já jezdím dvanáct let, a corridou, seňoritami a por favor. Říkám si, proč to nenapadlo tebe.
A kterou vaši desku máte nejraději?
Jde o album Totální tunel z roku 1994. Vzniklo za týden ve sklepě pod McDonaldem. Deska vznikla ze srdce. Na co se uhodilo, to znělo, myslím, že jsou dobrý i texty.
Dnes posloucháte koho?
Poslouchám moc málo muziky. Moje osobní diskotéka čítá tak patnáct desek a z toho je polovina, co mi daly nějaké amatérské kapely, když jsem jim křtil desku. Poslouchal jsem Lucii, mám rád Davida Kollera. A třeba i Vláďu Mišíka. Mám rád český zápis, který se lehce vtiskne do paměti.
Když vaše kariéra raketově stoupala, zažil jste i velkou ztrátu. V roce 1989 vám tragicky zahynula žena. Povíte mi, co se tehdy stalo?
Hráli jsme 20. října někde na severní Moravě a půl hodiny před koncertem mi volala policie. Oznámili mi, že se stalo neštěstí. Nevěřil jsem. Bylo to den před narozeninami mého staršího syna. Manželka dělala v cestovce, měla hektický den. Dělala autoškolu, musela ještě zajet pro dort. Spletla si spoj, nasedla do vlaku a on se rozjel, chtěla ještě rychle v Moravských Bránicích přestoupit... Nebýt podpatků, snad to bylo jinak.
Co dělá v takové situaci táta dvou malých kluků?
Musí se vyrovnat s neodvratitelnou skutečností. Nastane smiřování s danou situací. Potom jsou taková logistická cvičení. Jak to všechno budu zvládat. Vyhážete všechny věci z minula. Necháte si pár talismanů a věci, které před váma policajti vysypali z kabelky. Kluci se seznamovali s tajemstvím třetího šuplíku, vždy když jsem nebyl doma.
Za jak dlouho jste se vrátil na pódium?
Byla to pro všechny velká rána. I pro agenturu a spoluhráče. Kapela byla mým mužským nakopnutím. Pak volal producent prvního alba František Janeček a my jeli za týden po tragédii hrát do Prahy.
Vašim synům je 32 a 21 let. Kolik už založili kapel?
Nikdo z nich se nepotatil. Starší syn nebyl na žádném mém koncertě. Vždy se mě spíš ptal: Tati, proč to děláš? Mladší mě neodsuzuje, snad jen za to, že jsem to dělal, jak jsem to dělal. Oba jsou kavárníky. Oba mají po mé ženě obrovský čuch na lidi, po mně skoro nic. Kafe vaří tak jak já bigbít.
A jak se z rockera stane realitní makléř?
My začali krátce po revoluci podnikat. Měli jsme samoobsluhu. Po roce jsme skončili. Moje partnerka poté dělala v realitní kanceláři. Prodávala jeden dům, ke kterému nebyly stavební plány. Stavařinu jsem nezapomněl. Plány jsem nakreslil a podílel jsem se tak na prodeji první nemovitosti. Partnerčina kolegyně udělala podraz a my museli začít znovu a na vlastní pěst. Dali jsme si název Realica podle vzoru kapely Metallica.
Z čeho máte v životě strach?
(Chvíli přemýšlí) Zdraví a jiné fundamentální věci vzpomínat nebudu. Dnes ráno, když jsem si ve sprše fénoval vlasy, tak mě napadlo, že mám strach přijít o kštici. Měl bych strach se ostříhat. Vždy jsem měl rád pačesaté kluky. Dřív jsem nosil i trvalou.
Musí rocker dbát ještě o něco jiného než o hlas a lokny?
Když máte peníze, můžete si dopřávat. Třeba žrát, žrát a žrát. Po čtyřicítce už je to ale vidět. Tucet let už obleču stejné kožené kalhoty. Držím si stabilní váhu. Čekám na jarní sluníčko a jak zase začnu posilovat a s kefírovou dietou.
Založíte si nějakou jinou kapelu?
Alfou a omegou rozpadu Kernu a trnem v oku byla moje snaha hrát komorně a akusticky a s jinými lidmi. Před dvěma lety jsme si vyzkoušeli zahrát unplugged. Žádná sláva to nebyla, ale pro mě to byla obrovská výzva, kterou se teď budu snažit uvést do života. Všechno vlastně od začátku.
Takže teď budete hrát bez elektronických berliček?
Uměli to Scorpions i Metallica. Když hrajete akusticky, jste hodně "nazí". Za nic se neschováte. Celý život jsem měl rád za zády to řinčící těleso a bezdrátový mikrofon, abych nezakopával o šňůru. Už nechci řvát, chci dělat nové věci a dělat je v akustickém balení. Ten projekt je o kalibraci smyslů a snad se nám do léta podaří vyjít s ním na veřejnost.