Karlu Gottovi je lépe u kořenů

- Pokud se Karel Gott rozhodl, že natočí české verze evergreenových skladeb, jako jsou Pretty Woman či Stand By Me, volil lepší možnost, než kdyby se spolehl na domácí popové skladatele. Ti evidentně nejsou ve formě, pokud bychom jim měřili podle slabých desek, které zpěvák v devadesátých letech vydal. S albem Rocky mého mládí se Gott ocitl v ověřeném prostředí, a stalo se tak nejen zásluhou rozsáhlé sbírky titulů, již zpěvák vlastní.

Patrně jen pamětníci vědí, že Gott začínal s jazzem, ba ani rock'n'roll mu nebyl cizí a rané nahrávky z šedesátých let patří k nejlepším, které kdy vydal. Navíc melodie známé z podání Everly Brothers (Love Hurts), Simona a Grafunkela (Scarborough Fair) či Neila Diamonda (Sweet Caroline) jsou natolik silné, že nepotřebují aranžérské berličky. Orchestr vedený Pavlem Větrovcem s nimi příliš neexperimentoval, a to bylo jen dobře. Rušivě působí spíše nablyštěný zvuk kapely, který šťavnatost muziky zeslabuje, třeba v písni Co jsi jen zač, a některé pomalejší skladby jsou zbytečně procukrované. Nelze však přeslechnout zpěvákovo zaujetí a nadhled, s nímž většinu písní prezentuje. Třeba odpichovka Žalu dřív jsem se smál letí opojně kupředu a marná nejsou ani místa, kde Gott cítí za zády poryvy dechů. Ano, takto se lze vracet ke kořenům.