Pocházejí z pražských Vinohrad a zpočátku dělali muziku z legrace. "Hráli jsme punk a měli k tomu patřičnou vizáž. Ale zvládli jsme jen jeden koncert. Když jsme na něj jeli, skládali jsme písničky ještě v metru. Bylo to v roce 1988 a vyhodili nás za sprostá slova," vzpomíná Matěj Homola. Když se pak kapela po letech dala znovu dohromady, zvolila název Wohnout, který prý nic konkrétního neznamená.
"Tři roky jsme hráli na festivalech nebo jako předkapela Lucie, Žlutého psa a dalších skupin, ale vlastní koncerty jsme neměli," vzpomíná Homola. Poslední dobou začali brát muziku vážněji a připravují samostatné turné.
Homolové mají muziku v genech. Jejich otec hraje na kytaru a zpívá šansony, které poslouchali už odmalička. Pradědeček byl prý generál, který působil na Slovensku. "Dodneška se tam traduje pořekadlo Homola do Hrona. Pak byl s legiemi až na Urale a někde si tam vybojoval manželku, naši prababičku Galinku." Mnozí tvrdí, že "wohnoutské" písně jako Marie Gabrrrhelová jsou vlastně zrockované lidovky.
"Nic takového si samozřejmě neuvědomujeme, na stopy folkloru nás upozornili až kolegové a novináři," reaguje na to Matěj Homola.
S jejich proklamovanou hravostí se pojí i názvy písní Senoslav kýchavý nebo Osmák nejdeguovatější. Vedle toho jsou tu občas i výrazy, které se ve "slušnější" společnosti neříkají. Kapela tvrdí, že na texty velký důraz neklade, jde jim hlavně o to, aby dobře srostly s muzikou. "Text je motor do kytary, protože jsme především kytaristi." Chytlavá píseň Banány se na skupinu takřka přilepila. "Nechceme, aby tu po nás zbyla jen ona," brání se Homola a z Banánů i z desky CunDalLa už má pocit kolovrátku. "Nové skladby uděláme trochu jinak, aby nepůsobily jako smršť. Učíme se líp zpívat a připravujeme také pomalé písničky, které bychom chtěli přes léto natočit." "Negativně zpívat neumíme, protože jsme lidoví hráči a veselí lidi," říká Homola a posluchačům vzkazuje: "Nevěřte na konec světa a nebavte se o tom s námi v hospodě."
- středa 3. března 1999
