RECENZE: Do skladeb Leeloo se zachumláte jako do hřejivé deky

Pod tajuplně znějícím, ale znalcům filmu Pátý element nikoliv neznámým pseudonymem Leeloo se skrývá Jana Koptová, dcera herecko-muzikantského manželského páru Václav Kopta a Simona Vrbická. Nechme ale „slavné“ geny stranou, její bezejmenné debutové album samo o sobě.

Ještě tedy na upřesnění a pak už od toho půjdeme a budeme se věnovat jen hudbě: Leeloo je Nejvyšší bytost, onen pátý element ve stejnojmenné sci-fi francouzského režiséra Luca Bessona a hrála ji Mila Jovovich. Jana Koptová je fanynka filmu a když přemýšlela nad svým uměleckým jménem, zvolila právě Leeloo jako poctu svému milovanému snímku.

Žádné konotace se sci-fi ale ve zvuku alba nehledejme. Leeloo, tedy Jana Koptová, s produkčním vkladem Sebastiana Hádla a textařskou účastí sestry Františky, se pohybuje v popovém ranku s důrazem na zpěvné melodie. Elektronika, akustické kytary, snivá, jakoby „zpomalená“ atmosféra a její suverénní zpěv, komplet v angličtině. Album je velmi volně svázáno určitým náznakem konceptu – otevírá ho intro Sleeples City, uzavírá relaxační Outro a písničky jsou proloženy mezihrami The Road a Down To The River.

Leeloo

65 %

Leeloo

Na úvod Leeloo zařadila již z dřívějška známou Boticelli Girls, což je, společně s Leave Me Alone, asi největší kandidát na hit. Není to ale tak, že by Koptová šla vyloženě po chytlavých melodiích. Už následující Rainy Days zaujme spíš celkovou náladou než že by se snažila za každou cenu se vecpat do uší. Při jejím poslechu si opravdu připadáte jako když se díváte z okna, jak venku prší. Kapky pomalu stékají po skle a v duši se usazuje lehká melancholie.

Cit pro detail je vlastní všem písničkám, po aranžérské stránce jde o dotažený tvar. Skladby dokáží překvapit, rozevírají se při poslechu pozvolna. Třeba uprostřed rytmické Blessed se na pár vteřin rozezní jazzový klavír. Podobných maličkostí je na desce hned několik a díky nim je co poslouchat i ve chvílích, kdy hudba Leeloo stojí víc na atmosféře než na nosném motivu. Songy v poslední třetině alba občas postrádají pevnější a jasnější kontury, díky nimž by z alba „vystoupily“ a fungovaly i osamoceně.

Je to introvertní deska, Jana Koptová evidentně nechce zpívat jen proto, aby zpívala. Do písniček otiskla kus své duše, což je vždycky dobře. Toužíte-li po albu, do kterého se můžete zachumlat jako do deky, nechat ho hrát třeba i jen potichu a skládat si při něm před očima výjevy ze vzpomínek, zkuste ho. O zem s vámi nepraští, euforické stavy nejspíš nevyvolá, ale bude vám s ním tak nějak obyčejně dobře. Jsou chvíle, kdy nic víc není potřeba.