Ne snad že by Gojira rázem začala produkovat snadno poslouchatelnou hudbu, ale už ji nebaví zauzlovávat mozkové buňky tak silně jako v dobách desek From Mars To Sirius nebo The Way Of All Flesh. Její skladby dýchají svobodněji, volněji, ovšem při zachování chladné a místy až odlidštěné atmosféry.
Gojira má stále co říct, lhostejná jí není především ekologická otázka, jak ukazuje skladba Amazonia, vyšperkovaná různými tribálními zvuky a aranžemi. Nelze si nevybavit Sepulturu v období alba Roots, ale jde spíše o podobného ducha než o kopírování. Gojira navíc není tak zemitě pudová a nehrabe se v hlíně, její přístup k věci je oproti brazilskému kmenu intelektuálnější.
Na Fortitude se rovněž prohloubily majestátní melodické refrény, nejvýrazněji asi v Another World. Někdy je té přítulnosti snad až moc, třeba v The Chant. Stále to však nepřekračuje meze vkusu.
FortitudeGojira |
S touto deskou došla Gojira do zlomového bodu. V budoucnu se bude muset rozhodnout, zda se vydat novou, ještě ne zcela prosekanou cestou, nebo udržovat status quo.
Pokud bude platit první možnost, získá si Gojira skutečný respekt, a ne pouze stále se zvětšující dav pod pódiem na koncertech a festivalech.
