RECENZE: Gary Barlow z kapely Take That zní otřepaně a zapomenutelně

Sólové album Garyho Barlowa z kapely Take That zní, jako kdyby ho nazpíval Mirek Dušín. Hezky, vyžehleně, správňácky, ale naprosto bez života.

Zpěvák Gary Barlow | foto: Profmedia, Profimedia.cz

Je to symptomatické. Pátá sólová deska Garyho Barlowa, hlavního skladatele a zpěváka někdejší chlapecké kapely Take That, s poněkud paradoxním názvem Music Played By Humans, odstartovala v britské hitparádě UK Album Chart na prvním místě. Svět, nebo alespoň jeho část, prostě potřebuje nějaké svoje jistoty a jednou z nich může být hezká popová písnička.

Takových Gary Barlow nabízí čtrnáct. V čem je tedy problém? Hlavně v tom, že je to všechno tak neškodně uhlazené, až se z toho vytratil jakýkoliv život. Zde tkví onen zmíněný paradox v názvu alba - zní totiž, jako kdyby ho vygeneroval nějaký počítačový program. Je to studená hudba, zcela bez vášně, prázdná.

Smontovaná sice profesionálně, ale s chladnou robotickou odtažitostí. Což by se dalo tolerovat třeba v případě nějaké experimentální elektroniky, ale pokud se Gary Barlow pouští třeba do swingu, jako v případě skladby The Big Bass Drum, má z té hudby stříkat pot, zaujetí, energie, napětí, erotično. A to se neděje.

Je to prostě album člověka, který se proslavil působením v uměle poskládaném boybandu. Srovnání se sólovou kariérou Barlowova někdejšího parťáka z Take That Robbieho Williamse se vyhnout nelze. V rámci skupiny otloukánek a páté kolo u vozu později všem vytřel zrak. Jeho samozřejmý šarm, rošťácký kukuč a charizma z něj udělaly jedinou skutečnou superhvězdu, která z řad Take That vzešla. I ten swing uměl Williams lépe, nemluvě o baladách. Když se rozezní jeho Angels, je to opravdu síla, skutečný hit. Když Barlow spustí ukníkanou This Is My Time, máte chuť ho soustrastně pohladit po hlavě a nabídnout mu šálek horkého kakaa.

Music Played By Humans

35 %

Gary Barlow

Nezachrání to ani hostovačky slavných kolegů, jako jsou Michel Bublé nebo Avishai Cohen. Na obale desky se to vyjímá efektně, ale výsledkem je jen zapomenutelný pop-jazz (Before We Get Too Old). Podkres do kaváren.

Nemusí každá popová deska nutně překračovat hranice žánru, ale nějaký háček, aby dokázala přimět k opakovanému přehrání, by mít měla. Zde ovšem kde nic, tu nic.