"Bylo mi řečeno, že se nokturna ponesou v neformálním duchu. Jenže já si z domova přivezl frak. A moje sako má zase na manžetách knoflíčky, a ty by při hře chrastily... Tak doufám, že mi pořadatelé pomohou, i když moje velikost je hodně specifická - do výšky i do šířky," přemítal Ohlsson.
Proslulý pianista na Pražském jaru poprvé hrál roku 1973, a pak se mnohokrát vrátil. Ale tak pozdě večer ještě nikde nevystupoval. "Myslím, že je to můj nejpozdnější koncert. I když kolega pianista Emanuel Ax, který rovněž vystupuje na festivalu, mi řekl, že kdybychom byli ve Španělsku, tak v půl jedenácté večer by začínalo odpolední matiné," poznamenal Ohlsson.
Nokturna jsou podle něj určitě jednou z možností, jak oslovit mladou generaci. "Stejně tak je možné třeba přijít do školy, zahrát studentům a povídat si s nimi. Nevím jak u vás, ale ve Spojených státech se ve školství zcela přestal klást důraz na umělecké předměty. Jenže abyste si hudbu mohli představit, musíte ji slyšet. A to v dnešní době plné vizuálních vjemů není snadné," zdůrazňuje Ohlsson.
Přesto není pesimistický. "Když jsem roku 1970 vyhrál Chopinovu soutěž, bylo mi dvaadvacet let, a novináři se mě ptali, co si myslím o tom, že publikum koncertů klasické hudby stárne. Tehdy jsem nevěděl co říci. A teď dostávám stejné otázky - takže publikum asi nestárne. Možná lidé začínají soustavněji navštěvovat koncerty, teprve když jim odrostou děti," podotýká pianista.
Ohlsson publiku zahrál dva Beethovenovy opusy a také Sonátu Bohuslava Martinů. "Tu jsem poprvé hrál v Praze roku 1984. Tenkrát jsem pro ni ještě nenašel jazyk. Až teď jsem se do ní znovu ponořil," vysvětluje. S letošním Pražským jarem se Ohlsson ještě neloučí: v sobotu přednese v Obecním domě za doprovodu Státní filharmonie Brno Dvořákův klavírní koncert g moll.
 Americký pianista Garrick Ohlsson během Pražského jara. (20. května 2004) |
