Pro toho, kdo si pod pojmem "český šanson" představuje pouze Hanu Hegerovou, bude poslech kompletu dozajista překvapením. Dramaturgie zakladatele festivalu Jakuba Zahradníka se totiž rozhodně nenechává ničím svazovat.
Při letmém pohledu na obsah cédéček se člověk může ptát, co tedy vlastně pro Zahradníka (jehož umělecká tvorba je zachycena na prvním albu z roku 2004, kdy ve svých písních doprovázel nedávno tragicky zemřelou zpěvačku Pavlu Kapitánovou) slovo "šanson" znamená.
Zahradník v bookletu prvního disku odpovídá - a dává tím i nahlédnout do pozadí originálního způsobu výběru autorů/interpretů: "(Dramaturgie) položí vyhlédnutému umělci otázku, zdali může svou tvorbu za šanson označit, a když umělec odpoví kladně, pak už nic nebrání jeho vystoupení na Festivalu."
Dodává ovšem jedním dechem, že základním kritériem je autorství - na Festivalu nesmí zaznít žádná převzatá skladba. Je tedy paradoxní, že pro takzvanou "první dámu českého šansonu" jsou v tomto kontextu dveře Festivalu uzavřeny.
Kdo tedy - podle obsahu CD mapujících jednotlivé ročníky - z našich hudebníků svou tvorbu považuje za šanson? Předem uveďme, že se nedočkáme žádného fatálního "úletu", prakticky všichni zúčastnění mají rozhodně alespoň v některé složce projevu (hudba, texty, interpretace, cítění, atmosféra) blízko i ke klasicky chápanému významu slova "šanson", tedy k písni hlubšího obsahu podané způsobem blížícím se až divadelnímu pojetí interpretace.
Zároveň se ale - a rozhodně je to festivalu, potažmo jeho záznamům, k dobru - dočkáme velkých stylových, ale i generačních zvratů. Hned na prvním albu z roku 2004 se tak setkává doyen českého klasicky pojednaného šansonu Rudolf Pellar se skupinou Janota 1935, vystupující jinak převážně v prostředí alternativní rockové scény.
A konec konců i "sousedství" Jana Spáleného a jeho instrumentálně dokonalé jazz-bluesové kapely ASPM a sólisty Jiřího Konvrzka, muzikanta spíše "intuitivního" a "naivistického" (což nikterak nesnižuje působivost jeho hudby), svědčí o šíři spektra na festival zvaných hudebníků.
Samozřejmě na prvním ročníku nechyběla ani Ester Kočičková, jejíž píseň Šanson jak má bejt ironicky - jak je u Kočičkové zvykem - otevírá vlastně celý festivalový komplet.
Druhé album (2005) otevírá Iva Bittová - možná by málokoho napadlo řadit ji k šansonu, do kontextu ostatních interpretů ale skvěle zapadá, stejně jako závěreční Psí vojáci (pravda, se skutečně "nejšansonovější" písní svého repertoáru Chce se mi spát).
Termínu šansonu jako písně víceméně divadelní (tedy divadelně pojaté nebo divadelníky interpretované) vyhovují bezezbytku bloky "ypsilonského" Jana Jiráně a "sklepácké" Lenky Vychodilové. Blíže k popu šanson zavádí Zora Jandová, do hospodského prostředí Luboš Nohavica, známý především jako umělecký partner Ester Kočičkové.
Skvělým blokem, jakkoli silně poznamenaným zjevným obdivem k Zuzaně Navarové, začíná třetí disk (2006) Barbora Hrzánová s kapelou Condurango. Alternativnější ladění mají příspěvky Katky Šarközi a souboru Činna.
Velkou část tohoto alba pak obsadili "klasikové", z nichž tím největším je bezesporu Jiří Suchý. Ovšem i Ivan Hlas a Luboš Pospíšil mají své místo na "šansonovém" - nebo v tomto případě spíš "rockově-písničkářském - nebi už několik desítek let.
Asi nejméně "prvoplánový" (ve smyslu všeobecné popularity aspoň některých účinkujících) byl ročník zatím poslední, zachycený na čtvrtém albu (2007): dvojice dam s violoncelly Tara Fuki je možná v zahraničí známější než doma, Sylvie Krobová je také hvězdou spíše alternativních akcí.
Jedinou aspoň relativně známou osobností mezi širším publikem je snad slovenská herečka a zpěvačka Szidi Tobias, již proslavil na svých písňových projektech Michal Horáček. Zde ovšem vystupuje s vlastním repertoárem.
Čtyři alba jako celek vypovídají především o tom, že ačkoli spousta posluchačů stále hovoří o zatuchlosti domácí scény, stačí takříkajíc "vypnout rádio", zapátrat v komerčně nižších patrech - a objevovat zcela po libosti.
Festival autorského šansonu 1 - 4
vyd. Producentské centrum Františka Rychtaříka, čas 40:48, 53:58, 61:34, 45:38
