Kapely jako Black Eyed Peas vidí coby své následovníky, a tak se v únoru na nové desce chystá vrátit k čistému tanečnímu popu.
Co vlastně na Holiday on Ice budete dělat?
Zahraju tam dvě písničky. Titulní skladbu show a potom jednu novinku z mojí chystané desky. Jmenuje se Fantasy a vyjde v únoru. Napsal jsem ji na Havaji, kde jsem byl dva měsíce a skládal každý den. Bylo to úplně jiné, než když jsem dřív pracoval ve studiu. Jsou to popové a taneční písničky – veselé a pozitivní. Na té desce je hodně fantazie, proto se ostatně jmenuje Fantasy. Ale samozřejmě je to pořád můj styl. Kdybych ho změnil, nebylo by to dobré.
Váš devadesátkový taneční pop však dnes není zrovna v kurzu.
Samozřejmě. Je úplně mimo! Eurodance to má za sebou tak od roku 1998. A já patřím mezi ty šťastné, kteří přežili, i když jsem hudbu musel změnit. Už nestačilo, že rapuju a do toho zpívá nějaká holka. Ale naštěstí mám fanoušky, kteří mě neopustili.
Svůj poslední hit Chihuahua jste ovšem vydal už před osmi lety.
Ale to byla mezinárodně nejúspěšnější písnička roku. Není možné napsat něco takového dvakrát. Pro mě už navíc psaní hitů není důležité. Když jedeme turné, lidé si kupují lístky, aby slyšeli staré věci a viděli obrovskou vizuální show. Teď je mi dvaačtyřicet a to je perfektní věk – nejsem moc starý ani moc mladý. Mám sebedůvěru, vím, co na pódiu dělat. A taky je to vidět. Prodáváme víc lístků, než když jsem měl písničky v hitparádách.
Jak je to možné?
Tehdejší eurodance byl v klubech a na diskotékách, ne v koncertních halách. V době největší slávy jsem měl velké hity, ale žádné publikum. To přišlo až po pár letech. Nám trvalo šest let, než na nás začali chodit dospělí. V 90. letech jsme byli hvězdy pro děti a teenagery a jejich zájem dlouho nevydrží. Když jsme začali prodávat víc vstupenek než desek, řekl jsem si: Aha, tak teď jsem seriózní umělec. Sranda je u konce, musím začít pracovat.
Už to není zábava?
Ale je, ale taky spousta práce. Navíc mám teď rodinu, dvě děti, moje živá show zaměstnává sto dvacet lidí a za ně mám taky zodpovědnost. V začátcích to byla legrace. V pěti nebo šesti jsme objížděli televizní pořady, občas někde zahráli a jenom se bavili. Se stovkou lidí se musí všechno přesně naplánovat.
Kdy přesně vám došlo, že eurodance nebude mít dlouhé trvání?
Velmi brzo. Je to tak totiž s každou módní vlnou. Proto jsem na to šel jinak než ostatní. Uvědomil si, že musím vybudovat silnou značku a image a dostat se od té vlny pryč. Rozhodli jsme se být víc popoví, což mnohé šokovalo. Ale byla to jediná cesta, jak oslovit dospělé. Protože, co si budeme říkat, děti nejsou zrovna věrné publikum. Vždycky se nechají strhnout něčím novým. Což je v pořádku, taky jsem byl takový. Dnes na nás taky chodí spíš lidé mezi třicítkou a padesátkou.
Jakou hudbu jste měl rád vy jako malý?
Já měl hlavně rád krásné ženy. Až pak hudbu. Byl jsem na blondýnky, takže Kim Wilde a podobně. Samozřejmě jsem byl fanoušek Prince či Michaela Jacksona, protože tancoval stejně jako jsme chtěl i já. Vlastně jsem stále jejich fanoušek. Já si to z dětství nesu s sebou.
A co říkáte na současnou vlnu elektropopu. Ta se vám musí líbit, ne?
Jsem šílený do Black Eyed Peas a Lady Gaga. Jsem vážně rád, že mají takový úspěch, protože to, co dělají dnes, je velmi podobné tomu, co jsme dělali my před šestnácti lety. Proto se mi také na novém albu pracovalo tak dobře, protože díky nim zase můžu dělat to, co umím nejlíp – taneční pop. Ten nebyl dlouhou dobu v hitparádách takříkajíc povolený a já se musel přizpůsobit. Vždyť třeba Chihuahua je mambo!
Zažíváme tedy obrodu dancefloorové hudby?
Podle mého ano, jsme právě uprostřed. Black Eyed Peas míchají elektronickou tanečí hudbu s hip hopem, Lady Gaga, to je čistý dancefloor. Jen se tomu dnes říká jinak, už to není eurodance. Myslím, že to nebude taková vlna jako v devadesátých letech, ale že to bude jejich legalizace. Aniž by to říkali, jsou to naši pokračovatelé. A neříkají to jenom proto, že slovo eurodance není módní, je staré. Není cool.
