Digitální řev ztracených duší. Kapela Vanessa natočila nejsilnější českou desku tohoto roku. Syrovou, údernou a jedovatou. Hudebně i textově. Občas je až nepříjemné ji poslouchat, slyš například skladbu Matka je zlo, v níž šel zpěvák a výhradní textař Samir Hauser opravdu až na dřeň. Děsivý protiklad cukernatého blábolu Máma jistých hošíků z Litvínova.
Ne každý to bude chtít poslouchat opakovaně. Hudba se obtáčí kolem krku jako had a nemilosrdně dusí zárodky všeho pozitivního. Vanessa varovala, že Ghost Army bude její nejtemnější album, s čímž se dá souhlasit.
Záleží na prioritách a životním postoji. Je to hudba, kde se vše říká natvrdo. Ber, nebo nech být. Pod nánosem kalu se skrývá i porce černého humoru, kterou však objeví jen ten, kdo chce naslouchat, rozumět a chápat. Ghost Army je mnohem větší nářez než většina na první pohled drsně se tvářících metalistů.
Leonard Cohen – Thanks For The Dance (80%)
Posmrtná nahrávka kanadského básníka a písničkáře Leonarda Cohena se logicky nemůže vyrovnat jeho nejlepším deskám, ale i tak jde o vynikající album. Na nahrávání se podíleli písničkář Beck (kromě jiného autor hitu Loser), který nahrál harmoniku a akustickou kytaru, bubeník Matt Chamberlain (do jeho portfolia spadá práce s Davidem Bowiem, Brucem Springsteenem, Christinou Aguilerou, Tori Amos a mnoha dalšími) nebo Daniel Lanois, producent nejslavnějších a nejlepších alb U2.
Výsledkem je album plné jemných miniatur a detailů, které z něj dělají mnohem víc než jen „další“ desku Leonarda Cohena. Krásně je to vidět zejména na závěrečné Listen To The Hummingbird, kde kolibříka díky hudebnímu doprovodu opravdu vidíte.
Dvouminutová stopáž naprosto stačí. Na téhle desce se ničím neplýtvalo, vše se odvažovalo přesně jako na lékárnických váhách. Výsledkem je deska pro sváteční chvíle, na hony vzdálená jakémukoli lacinému sentimentu.
Deset let čekali fanoušci německých Rammstein na novou desku svých oblíbenců. Výsledkem bylo bezejmenné album, které sice nebylo úplně špatné, ale nemohlo se rovnat počinům z nejsilnějšího období téhle úderky.
Náplastí všem truchlícím po starých dobrých časech byla deska společného projektu zpěváka Rammstein Tilla Lidemanna a švédského kytaristy, skladatele a producenta Petera Tägtgrena, tahouna kapel jako Pain nebo Hypocrisy.
F&M je album plné něhy, perverze a smutku. Pojí se v něm severská chandra s německou úderností. A bodové hodnocení vychází z toho, že jde o mnohem lepší desku než zmíněné bezejmenné album Rammstein.
Coldplay – Everyday Life (70%)
Po albech Parachutes z roku 2000 a Rush Of Blood To The Head, které vyšlo o dva roky později, se Coldplay z celkem sympatické kytarovky přetranfsormovali v úděsně tupé těleso, jehož největší ambicí je vydělat co největší ranec peněz.
S novinkou Everyday Life se ale leccos změnilo. Jde o album, které se soustředí na písničky jako takové. Coldplay se na téhle desce pohybují na hřišti, které už před nimi vykolíkoval někdo jiný, ale v porovnání s předchozími uplakanými a zbytečně bombastickými deskami, vhodnými tak akorát k tomu, aby měl Richard Krajčo od koho opisovat, je to velmi příjemné překvapení.
A ještě jedna věc. Coldplay občas na novém album znějí jako U2. Může to být chyba, ale zároveň nemusí. Stýská-li se vám po „starých dobrých“ U2, může být Everyday Life ideální náhražkou.
Beth Hart – War In My Mind (75%)
Americká bluesrocková zpěvačka a pianistka Beth Hart si prožila mnohé. Ve dvaceti ji opustil otec, sestra jí zemřela na AIDS, ona sama se potýkala se závislostí na drogách a s bipolární poruchou. Tohle všechno se v její hudbě odráží a přidává jí na upřímnosti a prožitku.
Na desce War In My Mind nalezla Beth Hart vnitřní klid, její hudba je ale stále vroucí, přeřvávaná a dravá. Na War In My Mind se střídá několik stylů. Není to jen blues, zní tu garážový rock, soulové balady, zakouřený barový lounge nebo jazz rock.
Beth Hart je vynikající vokalistka. Stačí si jen poslechnout, s jakou jistotou frázuje, vyslovuje. Jak si je jistá ve scatu. Skutečný zážitek. O emocích se není nutné bavit, těmi je album prosycené.
Stormzy – Heavy Is The Head (50%)
Měl vystupovat v pražském klubu Roxy, ale pro velký zájem se Stormzyho koncert, který se bude konat 4. března 2020, přesunul do Malé sportovní haly. Držitel ceny Brit Awards a čelný představitel britského přístupu k hip hopu, zvaného grime, teď vydal nové album Heavy Is the Head.
Stormzy na sebe upozornil debutovým albem Gang Sing & Prayer. Od jeho druhého alba se čekalo mnohé, ale jen v určitých kruzích. V zásadě jde o zvukově jemnější a pestřejší, ne tak radikální formu hip hopu, postavenou na britském slangu a ostrovní hudební vynalézavosti. Je to kombinace polámaných tanečních rytmů, emotivních melodií a R&B.
S podobným přístupem k věci uspěl například Mike Skinner s projektem The Streets. Stormzy jde podobnou cestou, jen ještě vtíravější. Heavy Is the Head je album, které bude mít úspěch, protože je k tomu předurčeno.
Je to líbivá deska, vtíravá, na druhé straně profesionálně vyprodukovaná. Prostě slušných padesát procent. Může být i mnohem hůř.
Roger Daltrey z The Who na festivalu Desert Trip v roce 2016
Tohle se psalo obzvlášť těžce. The Who bývali kapelou, na kterou bylo možné se kdykoliv odvolat. Desky jako Who’s Nest. Quadrophenia nebo Tommy jsou dnes klasikou. Co ale počít s tím, když si dva členové, v tomto případě zpěvák Roger Daltrey a kytarista Pete Townshend, usmyslí natočit desku pod hlavičkou neexistující kapely?
Je to jako kdyby si Paul McCartney a Ringo Starr usmysleli nahrát album pod hlavičkou The Beatles. Svým způsobem by na to asi měli právo, ale stejně by jim to všichni nejspíš omlátili o hlavu, halekajíce něco o komerčních pohnutkách.
Výsledek snažení dua Daltrey a Townshend je matný, sotva poloviční. Tohle prostě nejsou The Who. Je to sbírka celkem slušných rockových písniček, které shodou okolností nahrála polovina kdysi jedinečné kapely.
Ringo Starr – What’s My Name (45%)
Ringa máme všichni rádi. Bubeník nejslavnější kapely všech dob, sympaťák. Co na tom, že to nikdy nebyl nějak úchvatný zpěvák a muzikant, všechny nedostatky nahrazoval charismatem.
What’s My Name je deska točená pro radost, tak proč tedy tak nízké hodnocení? Protože je to řídká a upachtěná záležitost, že nebýt na obalu majitel nejpopulárnějšího nosu v dějinách pop-music, asi by nemělo význam se touhle deskou zabývat. Půlhodinová koláž muziky nabízí jen málo pozoruhodného a zapamatováníhodného.
Je sice hezké, že se na desce svým způsobem sešli kompletní Beatles – ve skladbě Grow Old With Me z pera Johna Lennona hostuje Paul McCartney a zní v ní úryvek Here Comes The Sun z pera George Harrisona – ale výsledek je opravdu matný a unavený.
Mandrage – Vidím to růžově (15%)
Předposlední místo v letošním žebříčku obsadila parta Mandrage. Kapela, která se svého času profilovala jako rocková, ale pak usoudila, že bude lépe, osloví-li davy dychtivých fanynek slizkým venkovským diskotékovým zvukem.
Album Vidím to růžově je nechutná sbírka vlezlých písniček s pitomými texty. Nejhorší na tom všem je, že to celé zní jako nepříjemná vzpomínka na normalizační hvězdičky typu Jana Cézara, Pavla Horňáka nebo dvojici Jiří Strnad a Petra Zámečníková.
„Kristýna, Kristýna, složitá jak čeština“, zpívá v jedné skladbě. Český jazyk, jeho malebnost a košatost opravdu nestojí v jednom šiku s Mandrage. „Já našel jsem si dívku nejvíc, konečně nemusím ani do pražských Dejvic“. Výtečně. Slova jako z mramoru. Napadá mě výrok z filmu Vrchní, prchni!: A nejezdi s tím na Moravu, dostal bys židlou po hlavě.
Nejspodnější místo žebříčku za letošní rok obsadila kapela Elán a její album názvem Najvyšší čas. Hypertrofované sebevědomí, rozhovory plné neuvěřitelných výroků o tom, že Elán je nejlepší kapela všech dob a podobné žvásty. Takto na veřejnosti už nějakou dobu vystupuje frontman Jožo Ráž.
Z dalších perel jeho ducha lze vyjmout, že si na nic nehraje, žádná muzika ho nezajímá, ba přímo ho otravuje. To jediné lze panu Rážovi věřit, jeho znuděný a unavený projev se asi tím „neupřímnějším“ na celém Elánu.
A má cenu se znovu rozepisovat o klipu Bulvárne krysy? Neřekl bych. Něco tak nechutného a pitomého si zaslouží jedině věčné opovržení.
