RECENZE: Kvůli nové desce se na koncertech Depeche Mode skandovat nebude

„Uvnitř necítíme nic,“ zpívá David Gahan v úvodní skladbě čtrnácté studiové desky svých Depeche Mode nazvané Spirit. Zvnějšku to přitom vypadá, že na novém albu toho kapela bude naopak prožívat hodně.

Formálně je totiž řada věcí jinak, zejména to, že po trilogii alb s Benem Hillierem si kapela našla nového producenta, mladšího a velmi talentovaného Jamese Forda, který proslul se skupinou Simian Mobile Disco a produkcí desek pro Arctic Monkeys či Klaxons.

Zároveň vyplulo na povrch, že ve studiu Depeche Mode nezažívali jenom klid. David Gahan například zmiňoval, že takovou hádku s Martinem Gorem, čí písničky se na album mají vybrat, nezažil patnáct let.

A pak je tu politika. Už prvním singlem s jasným názvem Where’s the Revolution Depeche Mode přes všechny ty posměšné falešné plnovousy v klipu avizovali, že se po šestatřiceti letech skrývání v černé stylizaci a mezi synťáky poprvé pustí do sociálně kritických textů, které ostatně v současném politickém nastavení mohou pouze podtrhnout temnou atmosféru jejich písní.

Což o to, singl samotný zafungoval, vzbudil emoce a diskuse, zda jde o skutečnou snahu skrz muziku apelovat, nebo přece jen kapku křečovitou pózu od kapely, která nikdy politická nebyla.

Jenže pozorný poslech ukazuje, že ve skutečnosti se toho v amalgámu, ze kterého Depeche Mode spojují svoje písně, příliš nemění. Čistě zvukově je novinka čerstvější a aktuálnější, ale obsahově se kapela do žádných revolucí věru nepouští. Základem písní na desce Spirit zůstává temné elektronické blues v pomalých tempech, s hypnoticky opakovanými mantrami, jako je píseň So Much Love.

V zátylku nemrazí

Ve zvukovém designu, stylu, feelingu a vytváření nálad zůstávají Depeche Mode přesvědčiví a nenapodobitelní, čemuž ještě dopomáhá ten typicky rozervaný a neodolatelný Gahanův vokál. Ale skladatelskou rozpačitost, která už byla opravdu hodně citelná na předchozí desce Delta Machine, se kapele přes všechny změny překonat nepodařilo.

Where’s the Revolution je spolu s úvodní Going Backwards určitě nejsilnější skladbou celého alba. To se s postupující stopáží rozpíjí do sice působivých a mnohdy pohlcujících zvukových ploch, které místy odkazují velmi přímo na osmdesátá léta a místy překvapí aktuálností, jenže s každým dalším taktem se vytrácí písničkovost a tah. A přes všechen obdiv k používání nových atak typicky prožitých odosobněných technologií, klíčové skladby kapely jako Personal Jesus nebo Walking In My Shoes by na novince ztěžka hledaly i svůj obyčejný stín.

Spirit

60 %

Depeche Mode

I když to bylo myšlené jinak, ono „vevnitř necítíme nic“ tak po poslechu celé desky z Gahanových úst zní jako nechtěné doznání, že alba Depeche Mode jsou už dlouho profesionálně odvedená muzikantská práce, ale pocit mrazení v zátylku nevyvolávají. Pokud kapela vnitřně skutečně vykročila jinam, pro posluchače to zatím příliš patrné není. A její Spirit tak působí jako profesionální a účelné naplnění agendy klasické koncertní čtyřletky.

Není třeba si nic nalhávat, deska Spirit není průšvih, ale kvůli těmhle písním koncem května publikum na koncertu v pražském Edenu skandovat nebude.