Tenkrát však zpíval pouze pro uzavřenou společnost bankéřů a finančníků, kteří přijeli na zasedání Mezinárodního měnového fondu. Jako každá hvězda se i Cura míhá mezi zeměmi a kontinenty - zrovna v těchto dnech vystupuje v Japonsku.
Prý se vám nelíbí, když vás novináři přirovnávají ke „třem tenorům“. Proč vás to zlobí?
Myslím, že jde o velké nedorozumění. Nemohu přece předstírat, že jsem stejně úspěšný jako tito velcí umělci, vždyť jsem se narodil o generaci později. Mohli by být moji otcové! Ale když už se takové přirovnání objeví, beru ho jako inspiraci.
Znáte se s nimi osobně?
Ano, znám je osobně, ale nic víc, nejsme přátelé. Jsem pouze mladý muž, který je obdivuje. Nic víc.
A co ostatní tenoři vaší generace? Existuje v operním světě něco jako přátelství, anebo mezi zpěváky vládne pouze rivalita?
Přátelství je snad silné slovo, ale musím říct, že mezi námi nejsou žádné problémy. Když jsme ve stejném městě, zajdeme spolu na večeři. Jsme dobrá parta a navzájem se sledujeme. Možná, že v budoucnu uděláme nějaké společné projekty. Ostatně problémy v showbyznysu jsou často jen výplodem bulváru. Často čtete o tom, proč má jeden rád druhého a nesnáší třetího a další dva že se určitě poperou. A když se jich pak zeptáte, nemají o tom ani potuchy.
Co si myslíte o názoru, že Domingo, Pavarotti a Carreras si z klasické hudby udělali pouze výnosný byznys?
Lidé, kteří je z toho obviňují, by si měli napřed zamést před vlastním prahem. Myslím, že bychom měli nechat umělce žít a vyjadřovat se tak, jak to cítí. A pokud jde o peníze, koneckonců každý chce dosáhnout určité životní úrovně a k tomu je potřebuje. Pokud umělec říká, že ho peníze nezajímají a že žije jen pro umění, tak je pokrytec.
Vy své koncerty také pojímáte hodně neobvykle: nemáte společenský úbor, žertujete s publikem nebo si klidně sednete na pódium. Proč?
Protože si myslím, že recitál tu je právě z těchto důvodů - aby to byla show, při níž komunikujete s publikem prostřednictvím hudby. Když chcete něco jiného, jděte se podívat na klasické operní představení. Ale při recitálu vybíráte malé kousky z různých oper a snažíte se je předvést publiku odlišným způsobem. Je pravda, že zvláště starší generaci se možná líbí, když zpěvák přijde oblečený jako tučňák. Mně ne. Proto to dělám jinak. Chci lidi bavit.
Chcete naznačit, že třeba i Mozart byl něco jako hvězda dobového showbyznysu?
Samozřejmě! A proto dělám show. Klasika není temnou hudbou pro starce. Klasika musí být příjemná! Zapomínáme, že Mozart hrál na klavír během královských večeří. Král přitom jedl. Franz Schubert zase psal některé své skvělé písně večer ve vaně, poté, co popíjel pivo s přáteli v hospodě. Často si novou melodii zapsal na kapesník.
S l á v a j e n e b e z p e č n á v ě c
Spousta lidí vám však může vytknout, že to všechno děláte ne kvůli hudbě, ale kvůli vlastní popularitě. Co byste jim vzkázal?
Ať se podívají na sebe, co sami dělají. Když dnes někdo pojímá klasiku zábavně, tak se mu hned vytkne, že ji zneužívá, aby byl marketingově přitažlivý. Přitom písně Johna Lennona nejsou o nic horší než ty, které v devatenáctém století napsal Schubert. Za padesát let budou možné stejně klasické.
Takže si myslíte, že svět klasické hudby je v porovnání s populární hudbou úzkoprsý?
Ne, pozor, tak to není. Naopak, populární hudba je často více elitářská než klasika. Když popový muzikant ohrnuje nos nad klasikou, tak je to stejně směšné elitářství, jako když klasický hudebník ohrnuje nos nad popem. To je stejné jako si myslet, že rasismus existuje pouze ze strany bělochů vůči černochům. Ale když jdou černí proti bílým, je to úplně totéž.
Co pro vás znamená sláva?
Sláva je nebezpečná věc. Stačí pár fotek ve správný čas a každý o vás ví. Pak je snadné uvěřit, že jste vynikající. Mým cílem je být stejně slavný jako dobrý.
Pocházíte z hudební rodiny?
Ne, můj otec je účetní.
Jak se tedy kluk z argentinského města Rosario dostal k opeře?
Vždycky jsem chtěl být muzikantem. Už někdy od deseti let. Můj otec hrál amatérsky na klavír. V rodinách, jako byla ta naše, se slušelo, aby i děti hrály na klavír. Asi ve dvanácti jsem začal hrát na kytaru, protože jsem zjistil, že to působí na děvčata. V patnácti jsem začal vést sbor. Pak jsem studoval dirigování a komponování. A pak se náhodou zjistilo, že mám dobrý hlas. Tak začala moje kariéra. Odešel jsem studovat do Evropy a definitivně se rozhodl, že budu zpěvákem.
Ale vedle zpěvu pořád dirigujete. Prý jste dokonce jediným člověkem na světě, který už několikrát současně zpíval i dirigoval?
Ano, a byla to tvrdá práce.
Pokud se jednou budete muset rozhodnout mezi dirigováním a zpěvem, čemu dáte přednost?
Nebudu se rozhodovat. Zpívat budu, dokud to bude možné. Přestanu jen kvůli věku. Ale kdo ví, co se stane... Třeba se odstěhuji na venkov, budu žít životem venkovana a zmizím publiku z očí. Opravdu nevím, co přinese budoucnost. To ví jen Bůh.
Vaší doménou je italský repertoár, ale na samém začátku vaší pěvecké kariéry jste se prý setkal i s hudbou Leoše Janáčka?
Ano, bylo to v Turíně roku 1993 a já zpíval roli Alberta Gregora v opeře Věc Makropulos. Pamatuji se na skvělou Janáčkovu orchestraci a také na to, jak těžko se mi ten part zpíval v italském překladu. V češtině je totiž přízvuk na jiných slabikách. Znělo to tudíž velmi zvláštně. Proto zastávám názor, že opery se mají zpívat v originále. A dokud se nenaučím česky, nebudu zpívat žádnou další českou operu.
Založil jste si vlastní nahrávací společnost. Chcete vedle zpívání a dirigování navíc ještě podnikat v gramofonovém průmyslu?
To byla vlastně náhoda. Když jsem byl minulý rok jmenován hlavním hostujícím dirigentem Varšavského symfonického orchestru, rozhodli jsme se realizovat nahrávku a zaznamenat první koncert. Kvůli tomu jsme založili vydavatelskou firmu, ani jsme nečekali, že budeme natáčet víc desek. Ale teď jsme udělali nový snímek a možná přijde další.
N a c e s t á c h m i c h y b í r o d i n a
Vaše poslední deska se jmenuje Aurora. Co se skrývá za tímto názvem?
Aurora je argentinská opera. Z této opery pochází i slavná píseň opěvující národní vlajku. Opera vznikla roku 1908, napsal ji skladatel, který byl napůl Ital a napůl Argentinec - v Argentině byla tehdy řada italských přistěhovalců. Zmíněná píseň při premiéře diváky tak nadchla, že se z ní nakonec stalo něco jako naše druhá národní hymna. Od té doby se vždy zpívala při vztyčování vlajky - například v armádě nebo ve školách.
Ve školách?
Jistě, každý den, než jsme zahájili školní výuku, se vztyčovala vlajka. Takže vždy v sedm hodin ráno jsme hleděli na stoupající národní zástavu a k tomu zpívali Auroru. Ale dost jsme zkusili, protože ta melodie byla psaná hodně vysoko. Jen si to představte: malé děti, které mají brzy po ránu zpívat těžkou operní árii. No, byl to pro mne aspoň dobrý trénink.
Argentinská hudba bývá v Evropě často spojována pouze s tangem. Cítíte to jako nespravedlnost?
Mám rád tango, a to jak v originální podobě, tak třeba skladby Astora Piazzoly. Ale tvrdit, že argentinská hudba je pouze tango, to je stejné jako říkat, že pod pojmem německá hudba chápeme pouze šlágry. V Argentině máme bohatou hudební tradici, k níž přispěli významní umělci, jako například pianista a dirigent Daniel Barenboim a další.
Máte tři děti, lze při vaší profesi světoběžníka vést normální rodinný život?
Své rodině jsem velmi oddán. Když jsem na cestách, velmi ji postrádám. Moje manželka Silvia mě však většinou doprovází. A pokud není se mnou, posílám jí aspoň květiny.
A jak se špičkový operní tenor udržuje v kondici?
Snažím se zdravě jíst, chodit brzy spát, nepiju alkohol a nekouřím.
Vaší zálibou je fotografování. Je to pro vás jen koníček, nebo jej nějak využíváte i ve své profesi?
Fotografuji už od roku 1977 nebo 1978 a tahle činnost mi kromě jiného pomohla pochopit, jaký účinek má světlo na jevišti. Myslím, že jsem docela obstojný fotograf, i když ne zrovna génius. Mnoho lidí má jako koníčka hudbu, ale když jste sám hudebníkem, muzicírování nemůže být vaším koníčkem. Proto si musíte vybrat něco jiného.
Máte nějaké oblíbené téma, kterému při fotografování dáváte přednost?
Určitě lidi. Mám rád lidi. Mám rád jejich tváře.
|
Tenorové hvězdy: jako z Hollywoodu |
| Někdo to možná nerad slyší, ale čas nelze zastavit: umělecká kariéra Pavarottiho, Carrerase a Dominga končí. Ve světě už dávno září souhvězdí nových tenorových idolů. Jsou to zástupci generace, která ví, že v době konkurence televize a zábavního průmyslu už pouhý krásný zpěv k prosazení nestačí. Však také tyhle zpěváky často nerozeznáte od rockerů, showmanů či filmových hvězd: fotografují se v kožených bundách a džínsách a vůbec si počínají neortodoxně. Ale pořád jsou to operní tenoři: excelují na nejpřednějších scénách světa v divácky nejatraktivnějších operách od Verdiho, Pucciniho a dalších autorů. Asi nejvíce se hovoří o čtyřech: Curovi, Alagnovi, Alvarezovi a Flórezovi. |
|
José Cura Věk: 40 let |
|
Roberto Alagna Věk: 40 let |
|
Marcelo Alvarez Věk: 41 let |
|
Juan Diego Flórez Věk: 30 let |
 José Cura. |
 José Cura. |
 José Cura. |
 José Cura. |
 José Cura. |
