RECENZE: Trochu jiná vodní víla. Múzou jen zlehka políbená

Hvězdná pověst nemusí být vždycky to samé jako hvězdný výkon. Na koncert České filharmonie s dirigentem Vladimirem Jurowskim šel proto člověk s velkou zvědavostí. Zvlášť když se hrála i „trochu jiná Rusalka“.

U České filharmonie poprvé hostoval světoznámý dirigent Vladimir Jurowski. | foto: Petr Kadlec

Třebaže Česká filharmonie v posledních letech nabrala kurz směrem do světových vod, dirigenti z „top“ kategorie tu přece jen ještě nejsou častými hosty. Jurowski k nim patří, hostuje u nejvýznamnějších orchestrů a operních scén. Nedávno vystupoval na Dvořákově Praze s London Philharmonic Orchestra, v jehož čele stojí už deset let, a dojem z jejich výkonu rozhodně utkvěl v paměti.

Česká filharmonie

80 %

Vladimir Jurowski - dirigent, Christian Tetzlaff - housle

Dvořákova síň Rudolfina, Praha, 22. listopadu 2017

Na středečním koncertě v Rudolfinu se hned v Brahmsově Koncertu pro housle a orchestr naštěstí potvrdilo, že Jurowski se nespoléhá jen na charisma a povšechná gesta, ale že s orchestrem pečlivě tvaruje každou frázi, pracuje s dynamikou a především zajišťuje citlivý soulad se sólistou. Tím byl německý virtuos Christian Tetzlaff, který hrál ukázněně a jakoby nenápadně plným sytým tónem, přesto člověk čekal s napětím na každý další takt. Ostatně jedno z kouzel tohoto díla spočívá ve vyváženosti orchestru a sólového nástroje, který tu mnohem víc zapadá do celku, než aby nad ním efektně tančil.

Do druhé poloviny Jurowski zařadil u nás téměř neznámou symfonickou fantazii Alexandera Zemlinského Malá mořská víla. Jako poctu Praze, v níž tento vídeňský rodák kdysi vedl Nové německé divadlo. Bylo jistě zajímavé dílo slyšet. A také si v tištěném programu přečíst jednu z dobových reakcí, jež následovala po pražské světové premiéře roku 1907. Tehdejší kritik ocenil zvukové efekty a kombinace, jimiž se autor snažil vystihnout obsah Andersenovy pohádky, nicméně postrádal větší invenci, myšlenku.

S tím by se dalo víceméně souhlasit i dnes. Brilantní zvládnutí řemesla je jedna věc, polibek múzy věc druhá. A múza očividně mnohem vášnivěji líbala Mahlera, Strausse nebo Dvořáka - toho dokonce při zpracování podobné látky. Zemlinského hudba sice líčí hloubku a vlnění moře, víla zpívá hlasem osamělých houslí, ale jakoby to všechno daleko víc připomínalo podklad třeba pro melodram nebo pro nějaké scénické provedení než dílo s vlastní, silnou emocionální výpovědí.

Jurowski s Českou filharmonií ale pro autora udělali co mohli. Třebaže skladba není na hraní nikterak snadná a pro orchestr byla zcela nová, provedení samo o sobě bylo kvalitní. A posluchači si mohli připomenout (nebo dokonce zjistit), že tu byl muž jménem Zemlinsky, jenž kdysi výrazně ovlivňoval hudební život Prahy.

S Dvořákem počká

Jurowski trvale žije už 25 let v Berlíně a zjevně patří k těm ruským dirigentům, kteří se přizpůsobili britské, respektive německé disciplíně, aniž by přitom ztratili slovanskou duši. Ostatně emoce podle něj dřímou i tam, kde by je člověk nečekal. „Britové se možná zdají rezervovaní, ale z hudebníků lze dostat velmi zanícené provedení. Pod zdánlivou suchostí je totiž značná citovost,“ poznamenal před koncertem.

Když hostoval na Dvořákově Praze, přivezl se svým londýnským orchestrem kromě Šostakoviče i Dvořákovu Polednici. „Bylo to spíš náhodné spojení, vycházející z požadavku na zařazení Dvořáka do programu. Jinak Dvořák a Šostakovič nemají mnoho společného,“ podotýká. A hned dodává, že Dvořákem se vlastně dosud mnoho nezabýval. „Dělal jsem jeho houslový a cellový koncert, ale symfonii zatím žádnou. A zatím asi nebudu. Jeho nejslavnější symfonie, Osmá a Devátá, jsou totiž příliš velké hity, skoro jako pop music, takže možná bych spíš začal s těmi ranějšími. Pokud jde o českou hudbu, vždy jsem cítil silnější pouto k pozdějším autorům, jako jsou Leoš Janáček nebo Bohuslav Martinů. A protože jsem ve světě dirigoval Prodanou nevěstu, našel jsem si také vztah k Bedřichu Smetanovi. S Dvořákem asi ještě počkám,“ naznačuje.