Čarostřelec bývá považován za zakladatelské dílo operní romantiky, jakož i německé národní opery. Příběh mysliveckého mládence Maxe, jenž si s pomocí přítele Kašpara, spřáhnutého s temnými silami, odlije čarovné kulky, jen aby obstál ve střelecké zkoušce, Weber vybavil melodickým půvabem a líbeznou naivitou. Dodal mu však též hlubokou oduševnělost a existenciální podtóny, které výsledek vzdalují biedermaierovskému kýči. Ostatně Čarostřelce uctíval i Richard Wagner.
Carl Maria von Weber: ČarostřelecRežie: Christian Räth Dirigent: Tomáš Netopil Vídeňská státní opera, premiéra 11. června 2018 |
Českou stopu lze vysledovat už v místě děje, jímž jsou Čechy v době po třicetileté válce, ale především v autorově vztahu k Praze. Weber byl v letech 1813 až 1816 kapelníkem Stavovského divadla a i později se sem vracel, dokonce tu Čarostřelce sám dirigoval. Navíc se touto operou Bedřich Smetana roku 1866 ujal vedení Prozatímního divadla.
Režisér Christian Räth ve Vídni všechnu romantiku popřel, což jistě není zločin, jenže do intelektuálního přediva, jímž se dílo snažil omotat, zapletl sebe i diváky. Z hlavního hrdiny udělal skladatele (snad ne přímo Webera, jehož obraz vizí na stěně, ale není to tak úplně jisté), který místo správné mušky marně hledá inspiraci. Hned v první scéně, v níž sbor lovců oslavuje nečekaného krále střelců, jímž se místo Maxe stane sedlák Kilián, sedí Max za klavírem, snaživě komponuje a diriguje sbor, jenž sedí v divadelních křeslech jako publikum na scéně.
Röth asi chtěl prolnout skutečnost s fantazií, jenže už po minutě se ukazuje, že koncepce nefunguje ani sama o sobě, natož ve spojení s hudbou a mluvenými dialogy. Původní příběh je naprosto potlačen, ale nějaký jiný režisér vůbec nevystavěl, takže inscenace se rozpadá do myšlenkového a následně i jevištního chaosu. Koncepce o sobě dává vědět jen občas, to když Max zamyšleně cosi zapisuje nebo když vzduchem poletuje notový papír.
Ze všech postav se staly komické, ploché figury bez uvěřitelných pohnutek. Scéna ve Vlčí rokli, v níž Max s Kašparem odlijí za asistence „černého lovce“ Samiela (ten visí hlavou dolů jako netopýr či alter ego - jediný skutečný nápad) sedm kulek, Max konečně najde onu kýženou inspiraci v podobě černých múz s havraními hlavami. Pekelný oheň vzplane v klavíru, což je samo o sobě efektní, ale zároveň tím obrazně definitivně shoří celá rádoby idea – vždyť co lze v umění považovat za pomoc nečistých sil? Nejspíš vykrádání cizích námětů, ale to géniové neměli zapotřebí a jejich často rozhárané duše a životy přece nelze považovat za paralelu vědomé smlouvy s ďáblem. A proč je Maxovi – po přímluvě moudrého poustevníka, jenž se v inscenaci na jeviště snese v lustru – nakonec odpuštěno? Z toho, jak Max nakonec sklesle sedí u klavíru, lze soudit, že pochopil, že je lepší zůstat průměrným, ale spokojeným umělcem. Pokud to mělo být poselství Weberova Čarostřelce, tak na jevišti světové scény vyhlíží velmi podivně.
Pěvci už nic nezachránili
Dlužno dodat, že (jak už to bývá) při děkovačce se režisér bučením opájel, zjevně potěšen tím, jak šosákům v publiku zcizil jejich klasiku. Zcizeně, chladně ovšem působily i všechny výkony, které tak nic nezachránily. Maxe zpíval tenorista Andreas Schager, jehož pražské publikum mohlo loni zažít jako Siegmunda v koncertním provedení prvního dějství Wagnerovy Valkýry. S jakousi bezradnou hysterií běhal po jevišti a neméně hystericky zpíval, ale Max kromě trýzně a zoufalství má v sobě i jemnost a něhu zamilovaného mládence a tu už Schager nevystihl.
Jeho hlas se ale aspoň nesl do celého hlediště, což nelze říct o Maxově protihráči Kašparovi v podání amerického basbarytonisty Alana Helda, který jako by pro Kašpara nedokázal ani najít správný výraz, ani zaplnit hlasem prostor. Sopranistka Camilla Nylundová v roli Maxovy nevěsty Agáty také působila spíš odtažitě a její bezesporu kultivovaný hlas zněl slabě, stejně jako sopranistce Daniele Fallyové, která byla bůhvíproč v černých kalhotách a blonďatém mikádu. Pro obě ženské postavy režisér nic kloudného nevymyslel, snad jen to, že Anička se v jedné scéně vrhá na Agátu a názorně jí na posteli předvádí manželské radosti, které ji s Maxem čekají. Basbarytonista Albert Dohmen rozhodně nedodal poustevníkovi zvučnou autoritu - ono taky v lustru se asi nezpívá moc dobře, že. Pár noblesních tónů do produkce vnesl barytonista Adrian Eröd v menší roli knížete Otokara.
Je samozřejmě vždycky otázka, nakolik demotivující je pro hudební stránku produkce extrémně špatná režie. Což lze vztáhnout i na orchestr. Tomáš Netopil, pro nějž byl Čarostřelec první samostatnou produkcí ve Vídeňské státní opeře (dosud tam dirigoval obnovené inscenace) v rozhovoru pro časopis vydávaný divadlem uvedl, že by v hudbě chtěl zdůraznit ryzí, „klasickou“ romantiku z počátku 19. století, muzicírovat ve světlých, lehkých barvách a oprostit dílo od masivního zvuku, který se začal prosazovat později.
Upřímně řečeno, tento záměr mu při premiéře vyšel tak napůl, člověk si rozhodně zapamatoval vitalitu a orchestrální brilanci, méně pak vláčnost a niternost. I tu však Netopil v míře vrchovaté nedávno předvedl s Českou filharmonií při Smetanově Mé vlasti nebo zase na jiných autorech loni při pražském hostování s Essenskými filharmoniky, jimž šéfuje. Třeba se mu ve Vídni ještě podaří doladit a změkčit aspoň hudební obraz Čarostřelce v dalších reprízách. Ostatně na oněch čtyřicet procent produkce „dosáhla“ hlavně díky základní souhře a nezpochybnitelné kvalitě orchestru a také sboru.
