Bon Jovi

Bon Jovi - Bon Jovi - udílení World Music Awards, Kodak Theatre v Hollywoodu (31. srpna 2005) | foto: Reuters

Bon Jovi, chytlavá nálada s křivou hubou

  • 6
Have A Nice Day, jedenácté studiové album Bon Jovi je plné chytlavých písní, které vám zvednou náladu a optimisticky rozproudí krev. Tedy pokud vám nezkřiví ústa a nezkrabatí čelo.

Správňák John a jeho parta jsou klasici působivého poprockového kýče. V epicko-dynamickém aranžmá hrnou rádiové pecky postavené rovnou měrou na tak akorát drnčících kytarách a na ploužákové přesládlosti, chvíli zní přirozeně hitově, chvíli vykalkulovaně.

Ovšem nutno předeslat, že skladatelsky se kapele na novince Have A Nice Day poměrně zadařilo. Deska drží kompaktně pohromadě, zvonivý, vzdušný sound nepostrádá potřebnou špetku hřmotnosti, balady jsou tradičně naléhavé, vše prokresluje obligátní pompa.

Tucet písní sice ve svém středu neskrývá žádnou strhující jízdu typu It's My Life z alba Crush (2000), přesto nejspíš jde o melodicky nejsilnější a nejvyrovnanější kolekci za posledních možná deset let (i když... za tu dobu toho čtveřice zase tolik nevydala).

Po pateticky přepjatém předchozím řadovém opusu Bounce (2002), kterým reagovali na situaci po 11. září, a nepochopeném akustickém úkroku This Left Feels Right (2003) se newjerseyská kapela každopádně vrací k typickému rukopisu.

Fakt, že prakticky od přelomu osmdesátých a devadesátých let připomíná spíše továrnu na recyklaci již použitých nápadů (např. Wildflower je v tomto směru až groteskní), fanouška Bon Jovi sotva vyvede z poklidu, a tak může být plně spokojen.

Snad jen textů si raději příliš nevšímat. Hemží se to v nich zásadními moudry na téma "jak žít svůj život" a mírou povrchní frázovitosti se téměř podobají pověstnému úřednickému ptydepe.

Bon Jovi - Have A Nice Day
Island/Universal Music, délka CD 53:34
Tři pecky: Have A Nice Day, Last Cigarette, Story Of My Life

Hodnocení iDNES: