Právě neuvěřitelné množství okázalých kostýmů, které Beyoncé na pódiu vystřídá, utkví v paměti víc než to, jaké písničky zazněly. Režiséři James B. Merryman a Mart Ritchie se nebáli dynamických střihů, takže během jediné skladby vidíme hlavní hvězdu třeba v deseti různých oděvech - a během celého filmu jich vystřídá určitě přes stovku. To proto, že během letošního pětiměsíčního putování s Renaissance World Tour se její outfity málokdy opakovaly.
Divák se skoro až ptá, zda ještě sleduje hudební vystoupení, nebo spíše módní přehlídku. Písňový obsah zůstává v pozadí, dokonce se zdá, že se podobě show spíše přizpůsobuje. Snad s výjimkou úvodního čísla s písničkou Dangerously In Love 2, v němž se Beyoncé zjeví na obří scéně s dominantou v podobě brány a předsunutým molem s kruhovým výběžkem jako božská diva, totiž v setlistu úplně chybějí melodické hity a balady. Pokud půjdete do kina s tím, že uslyšíte Halo, If I Were A Boy nebo Best Thing I Never Had, budete odcházet zklamaní.
Skladby z loňského alba Renaissance nemají takový náboj. Zpěvačka se nechala inspirovat taneční hudbou sedmdesátých let, klubovou kulturou a také historií černošské muziky. Ve filmu dává prostor hlavně této své současné podobě, v níž se víc než na nosné motivy soustředí na prolínání všemožných zvuků a uchování svého mediálního obrazu interpretky, která nastoluje trendy.
Fanoušci v euforii a společenská témata
Beyoncé chce být tou, ze které lidé omdlévají nadšením, když ji vidí. Výmluvně v tomto směru působí právě již zmíněný nástup, při kterém povážlivě hodně prostoru dostávají záběry na fanoušky a fanynky v prvních řadách a na jejich přepjaté až hysterické projevy euforie.
Také slova, která pronáší, jsou pečlivě zvolená tak, aby zapůsobila. Když desítkám tisíc lidí v halách a na stadionech vykládá, jak je plná vděku za to, že může dělat to, co ji baví, a děkuje svým rodičům či dětem, nebrání se při tom emocím. Řeč však vyznívá marketingově až příliš uhlazeně a dokonale na to, aby se dalo uvěřit tomu, že je spontánní.
Mimo světla reflektorů se snaží ukázat lidskou tvář. Vidíme ji v šatně, v dialogu s dcerou, nenalíčenou při zkouškách v obyčejné mikině, a dokonce i ve chvíli, kdy se cpe jídlem z fastfoodu. Mluví o dřině, tlaku veřejnosti, dětství v Houstonu, o vlivu, jaký na ni měl zesnulý „strýček Jonny“ nebo o zranění z vystoupení v minulosti.
Nechybějí ani současná společenská témata - oslavuje queer komunitu, černošskou kulturu, feminismus. Těžko se lze proto ubránit dojmu, že i obsah dokumentární části podléhá jasným pravidlům: Beyoncé říká to, co se od ní očekává, to, co chtějí lidé slyšet. Své skutečné třinácté komnaty však neotvírá. Pro některé diváky navíc může být problémem skutečnost, že film je promítán v originálním znění s anglickými titulky, český překlad chybí.
Renaissance: A Film by BeyoncéUSA, 2023, 170 min Režie: James B. Merryman a Mart Ritchie Účinkují: Beyoncé a další |
S přibývajícím časem se udržení plného soustředění na snímek jeví jako stále náročnější úkol. Jednotvárnost hudebních čísel, v nichž Beyoncé sekunduje také početný doprovod tanečníků a muzikantů, rozbíjejí pouze nečekaní hosté. Na pódium vytáhne ikona svou jedenáctiletou dceru Blue Ivy, soulová legenda Diana Ross ji přijde překvapit v den jejích narozenin - a její mladší následovnice následně dojatě děkuje za to, že byla jednou z interpretek, které jí otevřely dveře.
Koncertně-dokumentární vzpomínka na Renaissance World Tour proto zůstává spíše vděčným potěšením pro skalní fanoušky než dílem, které by mělo co nabídnout širší veřejnosti. Hudba zde nevyniká a na to, abychom se něco dozvěděli o ženě jménem Beyoncé Giselle Knowles-Carter, je svět zpěvačky Beyoncé až příliš pozlátkový.
