Přestože se hudbě věnuje odmalička a na klavír hraje od sedmi let, globální hvězdou se nyní dvaatřicetiletá Alicia Keys stala vlastně přes noc. To bylo před jedenácti lety, kdy rodačka z pekelné kuchyně v New Yorku za svou první desku Songs In A Minor získala těžko uvěřitelných pět cen Grammy. Takový úspěch na prestižních cenách měla teprve jako druhá hudebnice v historii.
Přestože svými písněmi a deskami za tu dobu několikrát naplnila hitparády po celém světě, zdá se, že v první lize současného r'n'b a popu se stále teprve učí chodit. Respektive že se to naučila až teď, se svou pátou deskou Girl On Fire, před kterou změnila svůj život i pracovní podmínky. Na svém nejosobnějším albu mluví a zpívá o štěstí, které jí dala rodina, i o tom, jaké je to, pro něco zahořet. A na turné je, alespoň podle recenzí, uvolněnější a spontánnější než kdy dřív.
Zatímco na jeho zastávky ve Spojených státech i Británii zmizely vstupenky během pár hodin, na vystoupení, které chystá ve středu 12. června v pražské O2 areně, jsou ještě k dostání. Podle toho, co sama říká, by turné, na kterém zní čtyřiadvacet písní včetně hitů Empire State Of Mind či No One, mělo stát za to.
Jak vlastně teď vypadají vaše koncerty?
Já tohle turné opravdu miluju. Jsou to nejlépe postavené koncerty, jaké jsem kdy měla, a jsem ráda, že s nimi mohu objet kus světa a podívat se i do Prahy. Odvedli jsme na tom kus práce a troufám si říct, že je to vidět. Myslím, že na nich dobře funguje princip "co dáváš, to dostaneš zpátky". Já dávám svoje zpívání a hudbu a publikum mi vrací energii, kterou můžeme společně prožívat. Každý koncert a každé publikum mě dokáže něčím překvapit a na to se vždycky těším.
Řekla jste, že máte ráda všechny písně z desky, ale je nějaká, kterou jste si oblíbila naživo?
Z těch nejnovějších je to možná skladba When It’s All Over. Mluvím před ní s publikem a vyzývám ho, aby se uvolnilo, aby všichni dali průchod svým emocím a sami sobě. A tenhle moment koncertu jsem si opravdu zamilovala.
Vy už jste v Praze jednou hrála, vzpomínáte si na to?
Ano, protože to bylo nádherné. Prahu si pamatuji jako malé, ale překrásné město, nevím, co se tam tehdy konalo, ale připletla jsem se do víru dění. Do něčeho, co skoro připomínalo oslavu a mělo to náramnou energii. Tehdy jsem se hrozně chtěla projít po městě a měla jsem to štěstí, že jsem se potkala s kamarádem, který u vás žije. Šli jsme na večeři, bavili jsme se a opravdu jsem si to užila. Je to mnohem lepší, než když projíždíte města, která jsou sice krásná, ale nikoho v nich neznáte.
Přijíždíte s deskou Girl On Fire, která je ve vaší kariéře v mnoha ohledech zlomová. Co se vlastně stalo?
Bylo toho víc dohromady. Předně se ze mne stala matka, takže mám rodinu. Začala jsem se víc zajímat o svoje ženství, chtěla jsem začít rozhodovat o věcech sama, a ne poslouchat, kdo mi co řekne. Uvědomila jsem si věci, které chci změnit, abych mohla růst a být skutečně tím, kým jsem. Všechny ty události a změny v mém životě dohromady se samozřejmě a logicky promítly do písniček, které jsem tou dobou psala, a do celé desky. Souhlasím, že si toho nelze nevšimnout.
Důležitou změnou bylo i to, že jste se před natáčením zbavila svého dlouholetého manažera a začala se o věci starat sama. Proč?
Nepřevzala jsem celý management. Zastupuje mě dokonce celá společnost. Ale je pravda, že jsem se rozhodla mít věci mnohem víc pod kontrolou a mít dohled nad tím, kam co plyne. Chci si plánovat sama, kam se v životě ubírám, plnit svoje sny a přání a uzpůsobovat tomu svoji kariéru. Já jsem si vlastně jenom řekla, že to auto, ve kterém jedu, budu taky řídit.
Všechny písně na cédéčku tedy vycházejí ze života. Která je pro vás nejvíc osobní?
Je těžké vybrat. Za každou z nich je jiný příběh a každý z těch příběhů se mě týká. Jsou o lidech, které znám, o lidech, se kterými žiji, o mém synu Egyptovi…
Alicia Keys a Swizz Beatz
Váš manžel je pod přezdívkou Swizz Beatz známý jako jeden z nejslavnějších popových producentů dneška. Jaké to je, být společně ve studiu a pracovat?
Abych byla upřímná, tak u téhle desky jsme spolu moc času ve studiu nestrávili. Ale na některých písničkách jsme alespoň spolupracovali. Oba jsme kreativní bytosti, propojujeme se hudebně, duševně i v pracovním procesu. On přemýšlí o tom, jak by to mělo znít, kam by šlo písničku posunout a podívat se na ni zase z jiného úhlu a podobně. Na desku Girl On Fire jsme ale společně nahráli jedinou skladbu. A ani na tu jsme ve studiu nebyli sami. Ale když v něm jsme, je to pokaždé velká zábava. Zbožňuju, že je to spontánní, kreativní, že okamžitě realizujeme momentální nápady a užíváme si u toho spoustu legrace. Mám hrozně ráda, když to vyjde a můžeme s mým mužem pracovat dohromady.
Hrajete mu i nápady při skládání, nebo až hotové věci?
Hraju mu všechno a hodně. Mám ráda jeho připomínky. Hudba nás zkrátka spojuje.
Tak mě napadá, na piano hrajete od sedmi let. Jak často v dnešní době cvičíte?
Samozřejmě, že pořád. Cvičím hodně. A často. Záleží samozřejmě na tom, jestli se zrovna něco učím. Když se připravuju na sólové vystoupení s klavírem, můžou to být čtyři hodiny denně, jindy je to pětačtyřicet minut, a když jsem na turné, tak třeba nenajdu čas vůbec. Ale většinou to nevzdávám.
