100°C

100°C | foto: Archiv

100°C se mění z rastamanů v naději klubového popu

Třetí deska je jako maturita. Mělo by se z ní dát poznat, kam máte namířeno a co si od toho slibujete. Mariánskolázeňský sextet se na ní snaží definitivně zbavit nálepky salonních rastamanů a vyjevuje, že ho láká moderní klubový pop.

Ale nesuďte podle singlu Cream, rádiové vábničky a možná domácího hitu nadcházejícího léta. Celé album zdaleka tak sladké není. Brant Rock je vážná progresivní deska a hodně práce na ní odvedl Ecson Waldes, jehož producentský přístup "Viktor čistič“ z mého pohledu zatím vždycky (Southpaw, Skyline) nadělal víc škody než užitku, tentokrát ale mám pocit, že jeho subbasy a jiné elektrohobly nahrávkou nevibrují pro nic za nic.

S ležérními písničkami 100°C tvoří zajímavý kontrast a napomáhají zdrsnění té hejskovské krusty, což asi skupina zamýšlela. Taky Kuba Johánek dobře plní roli frontmana a i když vás ten frackovitý a namachrovaný klouček může štvát, svůj výraz si našel, a to se počítá.

Stejně jako schopnost kapely osahávat různé styly (vedle elektra, rocku a breakbeatu dle očekávání zaduní i dub), aniž by tím trpěl celek. A i když čtrnáct písniček je zbytečně moc (třeba "rádoby mansonovská“ Party Is Over si o skip vyloženě koleduje), Stupně odmaturovaly.

Bohužel holčiny, které jsou jim nejvěrnější, jejich tvůrčí vývoj asi moc neřeší a publikum, které by to ocenit mohlo, je má nejspíš pořád za partu neškodných modýlků. Škoda je to pro všechny zúčastněné. 100°C budou dál živořit v rezervaci a domácí klubová scéna zůstane ochuzená o skutečně zajímavou skupinu, která má potenciál dělat dobré písničky a desku od desky se přirozeně vyvíjet. Ale třeba se to s Brant Rockem konečně zlomí. Přál bych jim to.

100°C - Brant Rock
Indies Scope Records
Nej skladby: Who I Am, Cream, Love Me Like A Queen

Hodnocení Filter: 80 %