Brown na Ztraceném symbolu pracoval šest let, datum vydání několikrát posunul. Výsledkem je řemeslně slušná kniha, která nepřekvapí. I když fanoušci si asi přijdou na své: sympatický profesor symbologie Robert Langdon, rychlé tempo odsekávané v krátkých kapitolách, honička za symboly a šiframi, efektní exkurze do historie umění a místopis jednoho z nejvlivnějších měst na světě.
Neriskuje, opakuje
Po Římu a Paříži přišla na řadu metropole Spojených států, v Brownově pojetí silně spjatá se zednáři. Podle něj mají zednáři ve Washingtonu prsty v podstatě ve všem – od Kapitolu přes Lincolnův památník až po Národní katedrálu.
Na rozdíl od katolické církve či organizace Opus Dei, kterým Brown v předchozích knihách uštědřil nejeden políček, zůstává k zednářům velmi shovívavý. A na rozdíl od Šifry mistra Leonarda Ztracený symbol podstatně méně riskuje či provokuje. I ten mystický háv "jediné pravdy, jejíž pochopení může přes noc změnit celý svět", je už dost obnošený.
Zednářská tematika zapadá do Brownovy posedlosti tajnými spolky a vědecká teorie "noetiky", která analyzuje lidskou mysl a její účinky, není ve skutečnosti novinkou. Stačí si třeba vzpomenout na noetické povídky (i trilogii) Karla Čapka. Je ovšem pravda, že Čapkův přístup byl nepoměrně skromnější – zajímala ho spíše relativita poznání než hlásání sítě navzájem propojených mozků.
Brown jinými metaforami a o trochu urputněji formuluje ve Ztraceném symbolu to, co už řekl v předchozích langdonovských knihách. Naštěstí chvílemi až coelhovskou tóninu dokáže odlehčit vcelku příjemným smyslem pro humor – i tady však platí, že méně bývá více.
Osvědčených modelů se Brown drží i ve stavbě zápletky. Začíná se opět hrůzným nálezem ve slavné instituci, kam je Langdon pod záminkou vylákán, vraždí tu fanatik a podstatnou roli hraje rodinné trauma.
A i tentokrát dojde na romanci, i když jen lehkou. Autor zřejmě včas pochopil, že roztoužený skeptik Langdon je skoro protimluv. A tak závěrečné scény z Andělů a démonů, kterými by možná pohrdly i harlekýnky, nahradilo ve Ztraceném symbolu cudné objetí při východu slunce.
Co chybí v nápadu, dohání Brown napětím. Děj stěsnal do dvanácti hodin, prudce střídá dějiště, kapitoly zásadně opouští uprostřed "rozjeté" scény. Některé se povedly, třeba jako Langdonův boj o život v tekuté rakvi nebo honička v kybernetickém "neviditelném" prostoru. Jiné trochu zkoušejí čtenářovu trpělivost včetně zanícených kunst-historických diskusí v okamžiku, kdy už by každý normální smrtelník dávno prchal. Ale možná právě to k Langdonovi patří.
Brown má také zvláštní slabost pro text v kurzívě, která má zřejmě zvyšovat dynamiku. Ve výsledku však často zvýrazňuje i naprosto banální výroky typu "Její práce odhalí pravou podstatu věcí" či "Přelomové objevy jedné generace vyvrátí hned ta následující díky novým technologiím".
Náboženská mýdlová opera
Do češtiny převedli Ztracený symbol Michala Marková a David Petrů a navzdory krátkému termínu se práce zhostili dobře. A že v angličtině působí patos či naivita některých formulací jaksi snesitelněji než v češtině, už je spíše štěstí či neštěstí daného jazyka.
Jeden z amerických čtenářů mluví o Brownových knihách jako o náboženské mýdlové opeře. Podobně jako telenovely se dají i příběhy s Robertem Langdonem protahovat donekonečna, a pokud by si na nic víc nehrály, nakonec by to ani tak nevadilo.
DAN BROWN: Ztracený symbol
Argo, Praha 2010. 460 stran, 398 korun.
Překlad Michala Marková a David Petrů
HODNOCENÍ MF DNES 50 %
