Dan Brown: Myslím, že přijde konec světa. Strach ale nemám

Exkluzivně   12:06aktualizováno  9. ledna 13:42
Exeter (Od zvláštní zpravodajky) - Románu Šifra mistra Leonarda se prodalo víc než osmdesát milionů výtisků, rekordní tržby má i jeho pokračování, na které se čekalo šest let. Pod názvem Ztracený symbol vyjde další příběh symbologa Roberta Langdona v českém překladu 10. února. Nejen o něm rozmlouvala redaktorka MF DNES s Danem Brownem.

Spisovatel Dan Brown při rozhovoru v rodném Exeteru, USA. | foto: Luis Blackaller

Sešli jsme se v jeho rodném Exeteru. Dan Brown byl milý, pohotový a hodně vtipkoval. "Langdon je chytřejší než já, kvůli jeho jedné chytré větě já strávím tři dny rešeršováním."

Napsal jste pět románů, na tom posledním, Ztraceném symbolu, jste pracoval šest let. Nejste už z thrillerů a všech těch komplikovaných zápletek trochu vyčerpaný?
Ano, jsem vyčerpaný. Ale neumím si představit, že bych se pustil do něčeho jednoduššího. Je to spíše naopak, píšu čím dál komplikovanější knihy a Ztracený symbol mě stál hodně sil. Letos budu pracovat na divadelní adaptaci Pavučiny lží a filmové verzi Ztraceného symbolu. Na další knihu se teď snažím nemyslet. Přirovnávám vznik knih k mlhovinám vznášejících se vesmírem. Občas se shluknou a vytvoří nějakou tu planetku. Nyní jsem v mlžné fázi: příliš nápadů, které nechám trochu vykrystalizovat.

Máte prý náměty na dvanáct dalších knih z různých míst světa. O Praze, městě alchymistů a Golema, jste zatím neuvažoval?
Zcestoval jsem celý svět, ale v Praze jsem ještě nebyl. Nevím, jak je to možné. Je to skoro zločin, tolik se tam toužím podívat. Praha bude jednou z radostí mého letošního roku. Ale pocestuju inkognito.

Pracovně? Prý chystáte román o slavném hudebním skladateli – mohl by to být třeba W. A. Mozart, který v Praze také působil? Kromě toho to byl prominentní člen zednářské lóže.
O Mozartovi jsem si toho hodně nastudoval, protože mě zednáři velmi zajímají. Takže, kdo ví? Je docela možné, že jednou napíšu Šifru mistra Mozarta.

Zednáři jsou hlavním tématem novinky Ztracený symbol. Neuvažujete o členství?
Zednářem nejsem a ani být nemůžu. Jedním z hlavních předpokladů vstupu je schopnost udržet tajemství. A já tajemství rád vyzrazuju. Nikdy bych se nepřidal k zednářům, abych je vzápětí zdiskreditoval. Raději budu shánět informace zvenku.

V předmluvě děkujete "nespočetným" spolupracovníkům, kteří vám pomohli s výzkumem. Kolik jich bylo?
Téměř stovka, hodně ve Washingtonu, ale nemám žádného vyčleněného asistenta. Pomáhají mi zdarma. Myslím, že je to trochu nebezpečné začít platit – pak si nejste jistí, zda negenerují informace jen pro peníze.

Zednáři jsou trochu neprůhledná organizace plná slavných jmen. Může být nebezpečná?
Ne. Mám k ní ohromný respekt. Hodně lidí se diví, jak jsem k zednářům laskavý. Žijeme ve světě, kdy se lidé zabíjejí jen kvůli tomu, která verze Boha je správnější. K zednářům se může dát žid, muslim, hinduista, křesťan i buddhista a spolupracují v bratrství. Cením si té univerzální filozofie.

Na druhou stranu, při vašich popisech jejich přijímacích rituálů se možná někdo lehce otřese.
A to je právě ono! Předsudky plynou z neporozumění. V jedné scéně to dobře objasňuje svým studentům Robert Langdon: "Možná si myslíte, že zednářské rituály jsou nebezpečné. Ale co si budete myslet o rituálu, v němž se necháváte symbolicky trýznit, pijete krev a pojídáte tělo? Vyděsí vás to, ale jen do chvíle, než zjistíte, že jde o katolickou mši." Symboly jakékoli kultury a filozofie působí strašně, když si je špatně vyložíte. Pokud si přečtete, že zednáři pijí krev z lebky, předpokládáte to nejhorší. Ve skutečnosti je to velmi krásný rituál.

Co je tedy podle vás největší nebezpečí civilizace?
Lhostejnost. Otupělost. Nezájem o historii, budoucnost, vědu, náboženství. Často se pohybuju na školách a vidím kolem sebe dva typy lidí: ty, kteří jsou zvídaví, chtějí se učit a něco změnit – a ty, kteří raději hrají videohry. Myslím, že jsme dnes lhostejnější, než jsme kdy byli.

V knize zmiňujete rok 2012, kdy má podle některých proroctví přijít konec světa. Máte strach?
Myslím, že žijeme ve zkušební době, provizoriu. Postupujeme technologicky dopředu, ale nejsem si jistý, zda etika a filozofie tomu tempu stačí. Je nebezpečné vyrobit nukleární zbraň, aniž eticky chápete, co to znamená. Jako byste dala dětem zápalky. Myslím, že nás čeká konec světa, tak jak ho známe. Ale strach nemám. Věřím, že to bude změna pozitivní, že to bude okamžik odhalení, velkého osvícení. Snad pochopíme, jak mocná je lidská mysl, jak dokáže ovlivnit hmotu. Jde jen o to, naučit se tuhle sílu rozvinout a porozumět jí.

Jste skutečně přesvědčen o tom, že pouhá lidská myšlenka může něco změnit ve fyzickém světě, jak to tvrdíte ve své knize?
Absolutně. Jakýkoli experiment, který popisuju v knize, je pravdivý. Existují badatelé, kteří se v rámci takzvaných noetických studií snaží dokázat vliv lidské mysli, existují výzkumy v této oblasti. Když jsem o tom četl poprvé, nemohl jsem tomu také uvěřit. To je i důvod, proč mi psaní Ztraceného symbolu trvalo tak dlouho. Množství studia bylo ohromné.

A dokáže něco změnit literatura?
Samozřejmě, jako všechny druhy umění. Je to univerzální jazyk. Když se díváte na obraz, najednou ztrácíte jazykovou i kulturní bariéru. A podobně to myslím funguje i v literatuře nebo hudbě. Myslím, že jako spisovatel máte odpovědnost k světu změnit ho k lepšímu.

Vaše knihy naznačují, že vás víc fascinuje historie než přítomnost. Nakolik vás zajímá třeba Barack Obama?
Pracoval jsem tak tvrdě na své knize, že jsem jeho kandidaturu příliš nesledoval, stejně jako jeho prezidentování. Nezajímám se příliš o politiku, přijde mi dočasná, jepičí. Zajímají mě změny, které ovlivňují historii, ideje, které trvají staletí, nikoli politici, kteří skončí po týdnech, měsících či několika letech. Ignoruju politiku jako povrchní záležitost a nořím se do hlubších struktur civilizace, kultury, náboženství.

V mládí jste absolvoval náboženskou výchovu. Považujete se za zbožného?
Své náboženství vnímám jako nedokončené dílo. Řekl bych, že jsem spíš duchovní než náboženský. Nechodím do kostela, nemyslím, že odpovědi dostaneme ze starověkých náboženských knih, moje víra je velmi osobní, soukromá. Nechodím do velkých kongregací, ale hodně přemýšlím o Bohu. To bych také měl, pokud píšu takové knihy.

Mnoho lidí je považuje za protináboženské.
Nemyslím, že je někdy četli. Protináboženské nejsou ani v nejmenším. Stále dostávám spoustu dopisů od kněží, kteří mi píšou: "Pane Browne, možná, že nesouhlasím s vašimi názory, ale mou náboženskou obec jste tak zaujal, děkuju, že jste napsal Šifru mistra Leonarda. O studium Bible se předtím u nás zajímalo pět lidí, dnes jich chodí stovky." Náboženství má jediného nepřítele, a tím je zmíněná lhostejnost. Já nepřítel nejsem. Jsem někdo, kdo lidi vyburcuje, aby se začali zajímat o to, proč věří. Nezajímá mě, jestli mé knihy považují za pravdivé, či ne, je na nich, co si z nich vezmou.

Šifrou mistra Leonarda jste nicméně rozzuřil hodně lidí. Octl jste se v nějaké nepříjemné situaci, čelil výhrůžkám?
Nechci příliš mluvit o své bezpečnosti. Ta kniha spoustu lidí naštvala, ale mnohem víc nadchla. Odpůrci jsou vždycky mnohem hlasitější než příznivci. Ano, Vatikán byl z mé knihy dost roztrpčený, nazývali mě lhářem. Ale nic jiného jsem ani nečekal. Téma o lidské podstatě Boha mně osobně náboženství spíš přibližuje, než vzdaluje. Ale pro jiné je to kacířství.

Kritika Šifry mistra Leonarda se však netýkala jen náboženství. Víte, že Wikipedie má k nepřesnostem v knize zvláštní sekci, která má na dvaadvacet stran?
Nedivil bych se, kdyby jich bylo mnohem víc. Neuvěřitelné množství lidí se knihu snaží zdiskreditovat. Předpokladem mé knihy je, že historie, kterou se učíte na škole a v kostele, není přesná. Logicky se tedy najde hodně lidí, kteří ty dvě verze historie srovnávají a říkají: Tohle není pravda, to není pravda... Ale to je podstata mé knihy.

Nebylo by jednodušší tvrdit, že jste napsal román, a nezdůrazňovat, že jde o pravdivá fakta, jak to neustále děláte?
Kritika mě nezajímá, nevzrušuje mě. Mám rád romány, které se vztahují ke skutečnosti, čistou beletrii moc nečtu. Proto o skutečnosti píšu: historie, architektura, věda, popis starých rituálů, záhad, míst je v mých knihách pravdivý.

Pravdivý? Převorství sionské, údajně jedna z nejvlivnějších tajných společností, nebylo založeno ve středověku, jak tvrdíte vy, ale roku 1956 si ho vymyslel jistý Pierre Plantard...
Ale to je jen jeden z názorů. Napsal jsem knihu, kterou považuju za osobní pravdu, a všichni jí věřit nemusí. V tom spočívá krása spisovatelství, vyprávět svoji verzi. Stojím si za vším.

Přesto, nesnažil jste se být při práci na nové knize přece jen důkladnější, pečlivější?
Důkladní jsme byli u Šifry stejně jako u Ztraceného symbolu, obě knihy prošly pěti nebo šesti kontrolami. A stejně je tu stále hodně lidí, kteří se cítí dotčeni. Je těžké zavděčit se všem. Jeden z cílů psaní je vzbudit reakci, zaujmout, dojmout, potěšit, naštvat. To je skvělé. Je mi mnohem milejší vzteklá reakce než žádná.

Na pokračování Šifry se čekalo dlouho. Prý jste byl pod tlakem...
Na Ztraceném symbolu jsem začal pracovat už před vydáním Šifry. A najednou mi začaly chodit první nadšené ohlasy, postupně jich bylo čím dál víc a víc a já si uvědomil, že všechno, co odteď napíšu, budou číst miliony lidí na celém světě. Na chvíli mě to ovlivnilo, začal jsem o všem uvažovat jinak, všechno přehodnocovat. Ale pak to zmizelo. Jednoho dne jsem se probudil a věděl, že se nic nezměnilo. Že budu pořád vstávat ve čtyři ráno, usedat k počítači a zírat na prázdnou stránku a snažit se napsat tu nejlepší knihu, které jsem schopen. Mé postavy nezajímá, kolik milionů knih jsem prodal.

Nepromítly se do zdržení i vaše soudní spory o plagiátorství?
Na psaní a styl práce to nemělo žádný vliv. Ale stálo to čas, energii, nebylo to nic příjemného: číst si v novinách, jak vás někdo osočuje, že jste lhář a zloděj. Vím, jak provádím výzkum, nikdy bych neokopíroval něčí dílo. Neměl jsem strach, jen se mi to nelíbilo. Soudů bylo hodně, některé věřejné, jiné ne. Bylo to trapné, obzvlášť když to není pravda a vám nezbývá než trpělivě čekat, jestli soud správně rozhodne. A rozhodl.

Před Šifrou jste napsal tři knihy, které se moc neprodávaly. Jak to?
Jistě, byla to těžká dlouhá cesta, když si knihy nikdo nekupoval. Ironie je v tom, že ani Andělé a démoni se před deseti lety neprodávaly, a teď se prodávají v milionech. Nezměnil jsem ani slovo. Bylo to lepší načasování. Stejně jako vydání Šifry mistra Leonarda. Myslím, že k úspěchu mi dost pomohl i schopnější nakladatel.

Původně jste začínal jako hudebník, dokonce v Hollywoodu. Proč jste to vlastně zabalil?
Na škole jsem psal povídky, ale taky jsem každý den hrál na piano. Když jsem vystudoval, nevěděl jsem, co přesně chci, ale věděl jsem, že chci být kreativní. Byl jsem mladý a nadšený představou Hollywoodu a hudební kariéry. Hudebníkem jsem se pak sice stal, ale nebyl jsem moc úspěšný. V době, kdy se to začalo trochu rozjíždět, jsem jím už být nechtěl: nebaví mě vystupování, nejsem v něm ani moc dobrý, raději skládám. Zatímco herci a hudebníci se blýskají na jevištích, spisovatelé hrají svou osamělou show v temné pracovně v pyžamu. Nejsme celebrity.

Takže už nebudete koncertovat?
Ne, to bych světu nepřál.

Podle dvou vašich knih vznikly dva filmy, třetí se natáčí. Oba mají dost špatné recenze. Jak splňují vaše představy?
Myslím, že zachovaly tempo a duši mých románů. Je těžké vměstnat děj do dvou hodin, krácení a změny jsou nevyhnutelné. Na scénáři Šifry i Andělů a démonů jsem se podílel v pozadí, ale nejsem ten, kdo by měl režisérovi radit, jak točit film. Věřím mu, respektuju ho. Myslím však, že Andělé a démoni jsou lepší.

Toma Hankse jste si do role přál vy?
Já i režisér. Je to světový herec, velmi chytrý, skromný a pracovitý.

Není na hlavní postavu thrilleru Roberta Langdona trochu starý?
No, trochu stárne. Proto nemůžu psát další knihu sedm let. Ale podle mne je to postava, na kterou se rádi díváte, když přemýšlí. V mých knihách není moc romantiky.

Proč se Langdon tolik bojí žen? Je plachý, rezervovaný a neumí svádět.
To je zajímavé. Pokoušel jsem se psát román tak, aby odrážel realitu. Nevím, jak to chodí v Česku, ale ve Spojených státech, když se potká padesátiletý muž s padesátiletou ženou, mají v patách CIA a na řešení dvanáct hodin, nemyslím, že je tam příliš prostoru na svádění. Vlastně je to můj záměr, nezatěžovat příběhy romantikou. Myslím, že naše představivost je v tomto ohledu daleko lepší než cokoli, co bych napsal. A sexuální napětí tam je – muž a žena.

Langdon je prý muž, kterým jste vždycky chtěl být. Co vám do něj chybí?
Je mnohem chytřejší, statečnější, má dobrodružnější život. Oba sice vycházíme z akademického zázemí, máme vášeň pro symboly a historii, ale tam podobnosti končí. I když jedna čtenářka se divila: "Jak může být Langdon lepší než vy, když všechno, co si myslí, si přece myslíte vy sám? Jenže: zatímco v románě utrousí Langdon u obrazu jednu chytrou větu, já kvůli ní strávím tři dny rešeršováním.

Na vyřešení Šifry mistra Leonarda potřeboval Langdon jeden den. Ve Ztraceném symbolu si vystačí s dvanácti hodinami. Den byl zbytečný luxus?
Moje romány jsou čím dál kratší a hutnější a chudák Robert Langdon toho má na bedrech čím dál víc. Ale myslím, že takové tempo příběhu jen prospívá.

Jak vám při psaní pomáhají vaše zázračné gravitační boty, s nimiž visíte každý den chvilku hlavou dolů?
Hodně. V podstatě odlehčí tlak na vaši páteř a nahrne se vám spousta krve do hlavy. Je to naprosto odlišná perspektiva, dobré místo na to přemýšlet jinak. Jako dítě jste přece hlavou dolů neustále – visíte na stromech, prolézačkách, skříních. Ale když zestárnete, už to neděláte. Pro mě je to velmi magické dětské místo k přemýšlení.

Povídáme si v knihovně slavné internátní střední školy Phillips Exeter Academy. Vyrostl jste tam, učil, bydlíte v blízkosti. Čím je tahle škola tak zvláštní?
Jsou tu studenti ze všech koutů, vyrůstal jsem ve světovém tavicím kotlíku. Můj první opatrovník byl z Keni, ve zdejší kapli je buddhistická meditace. Náboženskou toleranci jsem považoval od raného věku za samozřejmou, rasismus mi nedával smysl. Když jsem pak z téhle malé utopie vkročil do skutečného světa, byl to velký šok. To je možná i jeden z důvodů, proč píšu takové knihy.


Nejčtenější

Poprvé v bondovce bude agentem 007 žena, černošská herečka Lashana Lynchová

Britská herečka Lashana Lynchová ve filmu Captain Marvel

Novým tajným agentem s označením 007 bude po Danielu Craigovi poprvé v dějinách bondovek žena a černoška, britská...

Hudební kalendář 2019: Koncerty světových hvězd, které nesmíte prošvihnout

Z filmu Metallica: Francie na jednu noc

Rok 2019 zpříjemní hudebním fanouškům vystoupení řady hvězd. Přijedou Ed Sheera, Metallica nebo Billie Eilish, na...

Norská dvojčata Marcus & Martinus sobotním koncertem pobláznila Slavkov

Koncert norských dvojčat Marcuse & Martinuse v Slavkově u Brna vzbudil davové...

Kdekoliv se dvojčata Marcus & Martinus objeví, vzbudí davové šílenství. Nejinak tomu bylo i ve Slavkově u Brna na...

Hudební kalendář 2019: Největší letní festivaly v Česku

Rock for People 2018

Festivalová sezona začala letos brzy. Po celé republice od května do září probíhají desítky hudebních přehlídek, které...

Dvoudenní rekord. Sheerana vidělo v součtu víc lidí než Rolling Stones

Ed Sheeran na Letišti Letňany v Praze (7. července 2019)

Dva koncerty zpěváka Eda Sheerana přilákaly do Prahy celkem 150 tisíc diváků. Lístky na vystoupení v pražských...

Další z rubriky

Hra o trůny může naposledy získat televizní ceny Emmy. Má 32 šancí

Z finále seriálu Hra o trůny

Americká televizní akademie vyhlásila nominace na 71. ročník televizních cen Emmy, které se budou udílet 22. září....

Simba jako živý. Nový Lví král má být vyvrcholením přetočených disneyovek

Záběr z nového zpracování Lvího krále

Když hrdinové animovaného Lvího krále před pětadvaceti lety pozvedli malého Simbu nad hlavu se slovy „Tohle je váš nový...

Hana Vagnerová natáčí se Švýcary road movie Ztraceni v ráji

Z natáčení filmu Ztraceni v ráji

Absurdní komediální road movie vyprávějící o střetu dvou světů i dvou generací. Tak tvůrci charakterizují snímek...

Najdete na iDNES.cz