Oba tituly zaujaly nejen mezinárodní porotu, jíž předsedal Miloš Forman, ale i publikum, jež ocenilo působivost jejich výpovědi o intoleranci a společností podporovaných předsudcích. Zatímco drama indické vesnické ženy Uttary vrcholí tragédií, íránský režisér zachovává při líčení jednoho dne ze života několika žen na první pohled zcela nezaujatý, skoro lhostejný tón. Zdánlivě nepodstatnými detaily však přitom vytváří výmluvný obraz situace žen v Íránu i reality každodenního života v policejním státu.
Další pozoruhodná díla z asijského kontinentu - čínské Nástupiště i film hongkongského tvůrce Fruita Chana Durian, trochu trpící nedostatkem pevného scénáře - sice vyšla tentokrát naprázdno, rozhodně však nepatřila k těm, jež porota ve svém jednání už předem eliminovala. Diskuse porotců ostatně nebyla jednoduchá: jak prozradil Miloš Forman, na žádném z filmů se porota nedohodla jednomyslně, ve všech případech poměrem čtyř hlasů ke třem. Je to důkaz poměrně vyrovnané kvality všech dvaceti filmů zařazených do soutěže, ale i důsledek nedostatku tak jednoznačně velkých děl, která by přesvědčila všechny bez rozdílu.
Jak se dalo předpokládat, potvrdily se i šance mistrně zvládnutého portrétu kubánského autora Reinalda Arenase, pronásledovaného Castrovým režimem. Tento film Juliana Schnabela nazvaný Než se setmí ocenila porota jednak svou Velkou cenou, jednak přiřkla vskutku skvělému představiteli ústřední postavy, známému španělskému herci Javieru Bardemovi, Volpiho pohár za mužský herecký výkon. V ženské kategorii byla touž cenou vyznamenána Rose Byrneová za postavu slepé dívky, kterou ztělesnila v jinak kontroverzně hodnoceném australském filmu Bohyně 67 režisérky Clary Lowové.
Příjemným překvapením bylo rozhodnutí poroty udělit cenu Marcella Mastroianniho určenou slibnému hereckému talentu mladičké Megan Burnsové: ta ve filmu Stephena Frearse Liam nehraje hlavní roli, ale její postava dospívající dívky, osvědčující v situaci rodinných problémů plachost i pevnost charakteru, je mimořádně autentická. Ze čtyř italských filmů soutěže ocenila porota vcelku spravedlivě scénář díla Sto kroků režiséra Marka Tullia Giordana, které je ukázkou nového nástupu politického filmu, žánru typického pro italskou kinematografii sedmdesátých let.
Oproti očekávání části italské kritiky jury vynechala stylem ambicióznější, leč poněkud podbízivou tragikomedii Gabriela Salvatorese Zuby, hýřící naturalismem. Zklamáni byli zajisté i početní příznivci sadomasochistické korejské romance Ostrov. Zlatou medaili předsedy italského senátu by si pak možná zasloužil spíš fantaskní realismus Raoula Ruize ve filmu Syn dvou matek - dostal ji však titul Panna Maria zabijáků, biografie dalšího homosexuálního autora Fernanda Valeji, kterou na pozadí násilím prosyceného kolumbijského Medellínu natočil Barbet Schroeder.
Některé filmy, na něž se nedostalo při rozdílení oficiálních cen, se dočkaly zadostiučinění díky až zarážejícímu množsví cen udělovaných nejméně dvěma desítkami rozmanitých nestatutárních porot. Nicméně i v jejich výrocích se nejčastěji objevoval íránský film Kruh: byla to například Cena FIPRESCI, Cena la Navicella a Cena UNICEF. To vlastně udělení Zlatého lva jen potvrzuje a dodává této prestižní ceně ještě větší váhu.
- neděle 10. září 2000
