Díky tomu, že se Severokorejci nevyznají v moderních technologiích, se tvůrcům místo plánovaného oslavného filmu o životě v KLDR povedlo natočit pravou výpověď o tamních poměrech.
„Oni si vůbec neuvědomili, že točíme na dvě karty a ke kontrole jim odevzdáme každý den jenom jednu, ze které poté oni mohou mazat, co se jim zlíbí. Kdyby to tak nebylo, film nikdy nevznikne,“ vysvětluje Manskij. „A pokud by se někdo obtěžoval podívat na můj facebookový profil, nepustili by mě do země už vůbec,“ dodává.
Svůj zážitek ze Severní Koreje Manskij popisuje jako hrůzný. Nevzbuzoval v něm smutek ani úzkost, jak často reagují na film diváci. „Já bych jejich život přirovnal k tomu, co člověk zažívá, když jej hodí do vody. My, naše společnost, bychom se dle mého názoru v takových podmínkách brzy utopili.
Jenže tam lidé přežívají i přesto, že se topí,“ líčí s úžasem. Zachránit je může fakt, že vůbec netuší, jaký je život za hranicemi jejich země. „Dám vám přirovnání o jejich představě o našem světě. Je to, jako byste se mě zeptala, jak vypadá život v jiné galaxii,“ říká.
I přes přísná pravidla pohybu se Manskému povedlo na chvíli porušit přesně naplánovaný rozvrh jejich cesty. „Opakovaně jsem se snažil získat povolení pro vstup do kina. Bohužel mi ho nikdy nedali. Pořád zamítali. Pak se nám jednou na ulici náhodou pokazilo auto.
A zrovna bylo kousek kino. Takže jsem využil příležitosti a vběhl tam a byl hrozně překvapen. Byla středa, jedna hodina odpoledne a v tom kině sedělo 500 lidí. Přesně tolik, kolik má míst. Nechápal jsem to,“ vzpomíná.
Když o svém zážitku Manskij vyprávěl po návratu domů, vzpomínka na kino se objevila v médiích. „Tenkrát jsem ještě v rozhovoru dodal, že je zvláštní, že se v severokorejských filmech nikdy nikdo nepolíbil.
Záhy se pak objevil jasně objednaný článek, který hlásal, že lžu – v historii severokorejské kinematografie se totiž muž a žena políbili čtyřikrát. Oni mě prostě chtěli dehonestovat tak moc, že do toho započítali i vzdušný polibek,“ kroutí hlavou Manskij.
S filmem je dle svých slov spokojený, mrzí ho však, že se mu nepovedlo napřímo mluvit s nikým z běžných občanů KLDR. „Oni s cizinci prostě nějak přirozeně nemluví, pokud není přítomen dozorce. Asi jim to připadá normální. Nemám představu o tom, co se jim odehrává v hlavě.
Zní to až absurdně, že jsem natočil dokument o rodině, se kterou jsem vlastně v životě nepromluvil,“ říká. Film V paprscích slunce kromě uvedení na festivalu Jeden svět zamíří brzy i do českých kin. Premiéru bude mít 14. dubna.
