Scenárista Marek Epstein, kameraman Martin Šec, režisér Jan Hřebejk a slovenský herec Milan Ondrík, nositel ceny karlovarského festivalu za výkon ve filmu Budiž světlo, dali dohromady nečekaně sladěný tým. Jejich Veterán má úsporně konkrétní dialogy, náladu moderního westernu a především v našich podmínkách výjimečnou, zdravě nejednoznačnou postavu válečníka v městské džungli.
Bývalý žoldák se vrací s úsporami a snem o vlastní kavárně po dvaceti letech do vlasti, kde nemá žádné vazby kromě zadlužené sestry provdané za hrubiánského slabocha; pro jejich malého syna se stává přirozeným mužským vzorem.
Ale nejen pro něj: když v náhodné pouliční bitce zachrání příslušníka zlaté mládeže, vnese vzrušení i do jeho rodiny střižené podle šablony bohatých, vlivných, navenek civilizovaně velkorysých snobů. Muže zastiňuje, ženy přitahuje: jak panenskou studentku, tak její macechu.
Ondríkův podivínský exot, jak se jeví svému okolí, přináší nejen díky vynikající fyzické kondici svěží změnu do obvyklé přehlídky sebelítostivých užvaněných outsiderů. Potřebuje minimum slov, svůj charakter vyjevuje ze vžitých rituálů od smyslu pro pořádek přes cvičení po naprostou soběstačnost. Že ho příběh odstřihne od bankovního konta, je krok lehce účelový, ale vyplatí se, neboť nastoupí ilegální zápasy v kleci: drsné, neosobní a věrné.
Ondríkův svalovec má přitom i něžný humor vtělený dokonce do výuky „bezbolestného“ milování, ale stačí věcné malichernosti třeba kolem náušnic, aby vznikla bariéra; tak trochu zálesácký samorost z jiných časů i světů zkrátka nemůže logicky dojít k čistému happy endu.
Zvláště když jeho nechuť vůči salonním debatám smetánky – „Jestli bych zakázal mešity? Zakázal bych muezzina v pět ráno“ – vezme zasvé, jakmile dobrodějům vmete do tváře, kde ve skutečnosti končí jejich milodary: „Já tam byl.“ Statečně nekorektní výkřik útočí podobnou silou jako zneklidňující motiv písečných lavin, což Šec vážně umí.
Bohužel tvůrčí odvahu zastaví odhalení hrdinovy temné minulosti, tak šablonovité, jako by vzniklo na zakázku koprodukční evropské televize arte. Nicméně způsob, jímž společenský vyděděnec své vykoupení za hříchy mládí hodlá završit, a vůbec téma druhé životní šance nenechá Veterána spadnout k průměru, o výrazu Milana Ondríka nemluvě. Záhadný, tichý, rozporuplný, zdatný, budící obdiv i strach, prostě konečně zase jednou chlap.
