V kavárně pražského filmového klubu MAT mě vítá polibkem na tvář a vzápětí ještě s omluvou cosi naťuká do mobilu. Vysoký hubený třicátník působí, jako by byl neustále v pohybu.
Známe se od dětství, kdy jsme v létě hrávali vybíjenou, v zimě bruslili na jednom dvorku. Z dětské party však brzy zmizel do dětských rolí televizních her a filmů a teď už je pro něj hraní jen příležitostná služba kolegům.
Raději totiž diriguje ostatní. "Pochopil jsem, že režisér je vážně hlavním a jediným tvůrcem filmu, a řekl jsem si, že pokud mám u filmařiny zůstat, tak chci být ten, kdo tvoří," říká a zapálí si jednu z mnoha cigaret.
Od svého debutantského kraťasu Klekání zvoníme (mimochodem odehrává se právě o Velikonocích) natočil téměř dvě desítky pohádek, televizních her a filmů, a vysloužil si pověst jednoho z nejlaskavějších režisérů. A to jako kluk chtěl být farářem.
Pamatuji si, jak za námi na Velikonoce kluci lítali s pomlázkou. Ale na vás si přitom nějak nevzpomínám.
Koledovat jsem nikdy moc nechodil, tahle tradice se u nás nedržela. Navíc jsme jezdili na vesnici za babičkou a tam se chodilo řehtat. Namísto zvonů, které mlčely, protože odletěly do Říma. Tak jsme dělali místo nich randál my - na Zelený čtvrtek, Velký pátek a ráno na Bílou sobotu.
Jak to vypadalo?
Lítala nás parta dětí s dřevěnými řehtačkami a s klapacími trakaři, které dělají strašný kravál, a přitom jsme zpívali: "Klekání zvoníme, Jidáše honíme, Jidáši zrádče, cos to učinil, že jsi svého mistra Židům prozradil atd. A při posledním řehtání na Bílou sobotu jsme dostávali koledu. Dodnes se tam ten zvyk drží.
Takže pomlázku uplést neumíte?
Ne, ani jsem to nikdy nezkoušel.
Jiří StrachDříve dětský herec, nyní především režisér. "Moje herectví je dneska o tom, že moc dobře vím, jak se obsazují malé role. Takže když vidím, že kolegové potřebují někoho na čurdu, klidně jdu a zaskočím," tvrdí Jiří Strach. Narodil se před šestatřiceti lety, do prvního filmu si ho vybrala režisérka Drahuše Králová, když mu bylo devět. Jako dítě byl hodně obsazován, nejpopulárnější roli však vytvořil krátce po dvacítce, když si ho do hlavní role pohádky Lotrando a Zubejda vybral režisér Karel Smyczek. V roce 1999 absolvoval režii na FAMU, natočil řadu televizních filmů (Vůně vanilky, Povodeň); Operace Silver A a BrainStorm získaly ceny Elsa, pohádka Anděl Páně je jedním z nejoblíbenějších vánočních pořadů. Nyní točí pro televizi film Santiniho jazyk, který by se měl na obrazovkách objevit v průběhu příštího roku. |
Jak dneska slavíte velikonoční svátky?
Na Bílou sobotu chodím do kostela k oltáři jako ministrant. Dodnes. Mám to prostě už tak naučené. Ona je ta velikonoční vigilie poměrně dost složitá - před kostelem se zapálí a posvětí oheň, potom dojde na paškál, což je zapalování té velké bílé kostelní svíce s křížem a letopočtem, pak se jde do kostela - a v té ceremonii už jsme s čelakovickým panem farářem za těch 25 let tak sehraní, že on už ví, že se o nic nemusí starat, já mu dělám ceremonáře a on si sleduje to svoje. Jsem tu vlastně takový asistent režie. Jenomže letos je to jinak, Česká televize mi na Bílou sobotu nasadila natáčení, takže já pracuju jako největší neznaboh, ale co se dá dělat. Snad pánbůh promine. Jen čelákovický páter možná nepromine, tak to budu muset nějak odčinit.
Před příjezdem papeže Benedikta XVI. vloni na podzim jste měl na letišti v Brně jeden z projevů. Sešly se tam desetitisíce věřících. Jaký to byl pocit?
Byla to celkem legrace. Kdy se člověku podaří dělat papeži předskokana? To už si asi v životě tak snadno nezopakuju. Ale mně nevadí mluvit před tolika lidmi. Ta léta hraní a práce pro televizi jsou dobrá škola.
Je to dvanáct let od poslední papežské návštěvy. Pamatujete si ještě na Jana Pavla II.?
S ním mám úžasný zážitek ještě z doby, když přijel poprvé v roce 1990. Dokonce mám od něj posvěcený ten křížek, co nosím na krku.
Vážně? Jak to?
U nás v Čelákovicích, právě u té zmiňované babičky, která mě přivedla k víře, jsem ministroval už odmala. Když přijel papež, byla to v té době obrovská euforie. Všichni ministranti jsme najeli na pražskou Letnou v bílých rochetkách a tlačili se, abychom byli pódiu co nejblíž. A protože jsem docela drzoun a jdu občas i tam, kam třeba ostatní ani nenakouknou, dostal jsem se k němu tváří v tvář. Tehdy kolem něj ještě nebyly tisíce policajtů, proklouzl jsem a najednou jsem stál přímo před ním. Jan Pavel se prsty dotknul toho mého křížku a požehnal mu. A protože předpokládám, že proces jeho svatořečení bude ještě za mého života dokončený, těším se, jak se budu jednou vytahovat, že mám nějakou věc posvěcenou svatým.
To jste ještě chtěl být farářem?
Tehdy mi bylo asi šestnáct sedmnáct. To už jsem směřoval k té filmové profesi.
Co rozhodlo? Filmování vás tak bavilo, nebo jste se zamiloval?
Od devíti let, kdy mě postavili na plac v první dětské roli, jsem na něm byl téměř neustále zhruba do patnácti. Měl jsem filmařinu odkoukanou jako v mém věku málokdo. A pak jsem najednou pochopil, že nejsem bůhvíjak úžasný herec. A přestal jsem to cítit jako něco, co bych chtěl v životě dělat, ačkoli maminka by mě ráda viděla na konzervatoři. Jenomže já jsem potkal při natáčení filmu Cesta na jihozápad režiséra Zdenka Sirového a vlivem jeho charizmatické osobnosti mi došlo, že skutečným a jediným tvůrcem filmu je režisér. Všichni ostatní svými talenty slouží jen k naplnění jeho vize. To mi imponovalo a říkal jsem si, pokud mám zůstat u filmařiny, pak chci být ten, kdo tvoří.
Manželství od bohaJiří Strach tvrdí, že manželku Magdu má od pánaboha za odměnu. Setkali se na Šumavě, když natáčel pohádku Anděl Páně, prý mu tím udělal reklamu a on mu ji přihrál. |
Ono to nebylo tak vyhraněné. Nestál jsem na křižovatce, kde bych se rozhodoval, zda budu kněz, nebo režisér. Ale hodně jsem uvažoval o tom, co by bylo, kdybych udělal tu osobní oběť a stal se knězem. Ale brzy jsem pochopil, že ty holky se mi skutečně líbí víc, než je zdrávo.
Tak v tom byly přece jen holky…
Já si hlavně uvědomil, že je ve mně rozměr jistého kariérismu. Asi bych totiž v sobě nenašel tolik pokory, abych dokázal jít na zapadlou faru v pohraničí sloužit celý život pro pět babiček a cítil v tom naplnění svého života. K tomu povolání patří víc pokora než kariérismus. A já, pokud bych se stal knězem, asi bych to chtěl dotáhnout až ke kardinálskému klobouku. A šel bych jako buldozer.
Ostatně i jako filmař občas zabrousíte do nebe. Tak třeba pohádkou Anděl Páně jste řadu diváků překvapil. Mnozí se divili, že si jako katolík dokážete dělat z nebe takovou legraci.
Ale já na to šel s jednoduchou logikou: pokud je nebe za odměnu, tak tam přece všichni neklečíme na kolenou. Do takového nebe, kde bych se musel 24 hodin modlit, bych snad ani nechtěl. Tam musí být naopak přece nekonečná psina. Chtěl jsem vytvořit dojem velké rodiny, kde si sebe všichni laskavě dobírají. A těm lidem, kteří dokola omílají, že my katolíci jsme úzkoprsí, hádáme se o katedrály a bereme se příliš vážně, jsem chtěl vzkázat, že máme také smysl pro humor.
Dramatem Operace Silver A jste naopak spoustu lidí pobouřil. Získalo sice řadu cen, zato veteráni odboje příběh výsadkářů kritizovali jako neuctivý obraz válečných hrdinů.
To je zase o vztahu k pravdě. Rád pojmenovávám věci pravými jmény a přesně takhle se ten příběh v Pardubicích opravdu stal. Historická pravda by se neměla zamlčovat jen proto, abychom sloužili kultu hrdinů a stavěli je na piedestaly. Hrdinství těch výsadkářů nikdo nezpochybňuje, ale já jsem ukázal, že to zároveň byli kluci z masa a kostí, kteří měli svůj rozměr hříchu.
Možná jsme na hrdiny tak citliví, protože jich mnoho nemáme.
Ale proč je nemáme? Proč máme namísto hrdinů Švejky a Saturniny? Proč jsme utekli z Bílé hory a v osmatřicátém si nechali ukrást polovinu země? Jasně, chybí nám hrdinové, ale protože jsme v povaze takoví. A když je nemáme, nemůžeme si je vylhat.
To mluvíte i o příběhu mistra Jana Husa, který jste měl točit v České televizi podle scénáře Evy Kantůrkové?
Ano, to mě na něm lákalo. Téma, které je staletími povýšené ke kultu. Jirásek chtěl posílit sebevědomí ušlapávaného národa, a tak Husa zahrnul nánosy mýtů a polopravd, ze kterých se nemůže vymanit. Ale když se na ten příběh podíváme očima dnešních historiků, na ten čistý krystalický příběh, tak vyvolává neuvěřitelnou kontroverzi, protože určitá část publika může mít pocit, že jim Jana Husa tou historickou pravdou dehonestujeme, bereme jim vzor, hrdinu. Jenomže pokud se z historie máme poučit, tak si o ní nesmíme lhát.
S Evou Kantůrkovou jste se však názorově rozešli a z toho projektu jste byl odvolán. Proč?
Pravověrných Husových vykladačů už bylo! Nechtěl jsem ho znovu a opět autorsky interpretovat, chtěl jsem ho natočit podle historiků. Podle Kejře, Šmahela, Bartoše, Sedláka... A kvůli kontroverznosti té látky jsem chtěl mít každou stránku, skoro každou větu toho scénáře podloženou. Že je tahle situace vylhaná? Nalistujte si Bartoše nebo Šmahela! Už jen proto, že mám na čele štempl katolík, chtěl jsem to mít precizně usazené, aby někdo nemohl říct, že jsem protihusovsky zaujatý. Ale už nemá cenu se k tomu vracet, je to půl roku stará záležitost.
Projev před Benediktem"Kdy se člověku podaří dělat papeži předskokana? To si asi tak snadno nezopakuju. Ale mluvit před tolika lidmi mi nevadí, z televize jsem zvyklý." Jiří Strach |
Vnímám to jako určitou deziluzi. Ano, kdybych prohrál v diskusi, ale Eva Kantůrková ji vůbec nepřipustila. Vážím si jí za disent, v 80. letech jsem si u Hlasu Ameriky říkal, to jsou ti lidé, kteří mají svobodné názory a diskutují o nich, a najednou vidím, že diskuse není možná. Ale na druhou stranu, když se do té doby ponoříš a chytí tě to, začneš ji chápat, strašně moc ti to dá. A taky už nebývám tak smutný z věcí, které nevyjdou. Zase vyjdou jiné, jindy a jinak. A člověk kolem toho prožívá různé příběhy.
Jeden jste v 90. letech prožil i s Parfémem, příběhem vraha, že?
Tehdy jsem si říkal: to by tedy byl biják! Pak jsem zjistil, že knihu Zdeno Kubina adaptoval do scénáře. Vzal jsem tedy knížku, ten jeho scénář a odnesl to na Barrandov. Líbilo se jim to tak, že obeslali agenta pana Süskinda, že bychom měli o látku zájem. Ale agent odepsal, že pan Süskind literaturu neprodává: "Literatura je literatura a film je film," vzkázal. Pak jsem shodou okolností zjistil, že bratr Verunky Žilkové Süskinda překládá, tak jsme to zkusili přímo. Volal mu a on říkal: "Hele, já bych to sice tomu českýmu klukovi dal i zadarmo, ale princip je princip." Pomyslel jsem si fajn, je to zásadovej člověk. Jenomže za pár let otevřu variety.com a čtu, že to byla třetí nejdráž prodaná kniha všech dob. Stačilo 5 milionů eur. A bylo po principech.
Každý má svou cenu.
Jo. A navíc to kolega Tykwer pos…. Prostě to natočil příšerně, přitom ta knížka je fantastická! Ale když chceme z těch našich českých rybníků skočit do světových oceánů, na prohry si musíme zatím zvykat.
Za sebou máte první dny natáčení televizního filmu Santiniho jazyk podle románu Miloše Urbana. Prolíná se v něm thriller s mystikou a historickým exkurzem, pro filmaře dost složitá látka. Jak to jde?
Zatím to vypadá, že to tam padá celkem zdárně. Točíme v lokacích, kde stojí Santiniho stavby, takže je to o něco náročnější a taky dražší než běžný televizní film, ale věřím, že to na výsledcích bude znát.
Pořád to berete jako vstupní bránu k jinému Urbanovu románu a k vašemu vysněnému projektu Sedmikostelí?
Určitě. To je obrovská a drahá produkce a ani Miloš Urban, přestože je to jeden z našich nejlepších spisovatelů, ani já zatím nemáme takové jméno, aby se producenti hrnuli. Takže když televize koupila práva na Santiniho jazyk, hned jsem po tom skočil, protože Urbana miluju a chci ukázat, jak skvěle může vypadat ve filmovém tvaru a že je to přes všechnu mnohovrstevnatost úžasná divácká záležitost.
Koho jste obsadil tentokrát? Zase svou oblíbenou hereckou sestavu?
Ale já neobsazuji jen ověřené lidi. Ano, když mám figuru pro Ivana Trojana, dám ji jemu, protože je to nejlepší herec své generace. Ale třeba Vojta Dyk, Tereza Voříšková, ti u mě hráli a ještě nebyli známí. Tentokrát opět pracuju s Markem Taclíkem, Davidem Švehlíkem, menší roli mi tu hraje Viktor Preiss, poprvé jsem si vzal Martina Stropnického a obsadil jsem Moniku Timkovou z konzervatoře, tam jsem možná trochu v roli objevitele, i když malou úlohu už hrála u Zdenka Zelenky. Takže na jednu stranu jedu po koleji ověřené jistoty a na druhou své jistoty rozšiřuji o další jména. Nemusím totiž dělat se stejnou sestavou, ale vždycky budu sahat po špičkových hercích.
Takže když nahodím některá vaše oblíbená jména: Geislerová, Somr, Hlaváčová, Dvořák… co se vám vybaví?
Pan Somr - velké herectví, velké srdce, ta největší pokora. Jana Hlaváčová - moje první filmová maminka, čirá esence něhy. Ivan Trojan - "... a v půl desátý ráno, když už jsme mysleli, že budou zavírat, jsme přišli na to, že sedíme v nonstopu. Kdo tohle Kláře vysvětlí...?"
Jiříček Dvořák - Uriáš, Philo Vance, Freda Bartoš i ústřední topení - zahraje všechno.
Aňa - Apokalypsa. Někdy žena oděná sluncem, jindy veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami... Jak kdy, podle nálady.
... a proč se mě neptáte třeba na Táňu Vilhelmovou? Nebo Klárku Issovou? Lojzu Švehlíka? A mraky dalších? Mám je rád všechny do jednoho.
Ano, vždyť máte taky pověst jednoho z nejlaskavějších režisérů. Vážně jste na place nikdy neřval?
Ale jo, dokonce dvakrát. Jednou už si vážně nepamatuju kdy a proč, a dokonce jednou na Andělovi Páně. Ivan Trojan spěchal do divadla a potřebovali jsme natočit ještě jednu náročnou scénu, já byl celý den venku, a tak říkám, kluci, připravte to, já jdu na čaj. Vrátím se a všechno je jako předtím, kluci stojí v bráně hradu a žerou housky. A to jsem se proměnil v Jiřího Krejčíka a začal jsem řvát, hysterickej z toho, že to nestihneme, že mi toho Trojana odvezou a že tu scénu nebudu mít. Naštěstí jsem se brzy vzpamatoval. Můj tatínek říká, já nejsem zlopamětnej a tuhle vlastnost jsem po něm zdědil, takže jsme to hned ten večer spláchli.
Když dneska režírujete dětské herce, je to jiné, než to bylo v dobách, kdy jste hrál jako kluk?
Za nás byly mnohem důslednější konkurzy, na to už nejsou peníze. Dřív vybrali ze škol 3 000 dětí, z těch pak 500, pak 100, nakonec 20 a z těch pak jedno dvě. Úmorná práce. Ale pak to třeba stálo za to. Dneska je všechno zrychlené. Například pravidlo, které jsem nejvíc miloval jako dítě: jedenáctá rozhodne. To bylo tak, přijeli jsme na plac na exteriéry, bylo 7 ráno a lilo. Tak se šlo do hospody. Staří bardi vyprávěli historky, já tam seděl, poslouchal a vnímal všechno. Když lilo ještě v jedenáct, zabalilo se to a jeli jsme domů. Už jsem nemusel do školy a měl celý den pro sebe. Navíc jsem věděl, že to natáčení se bude muset nahradit, a já má v suchu další den, kdy nepůjdu do školy... Tak to už nejde. Kdybych teď řekl, že prší a nemůžu točit, producent mě zmlátí baseballkou, protože dneska, když prší, musím to vymyslet tak, abych ten den neprokaučoval.
Na natáčení jste potkával takové herce jako Rudolfa Hrušínského, Vlastimila Brodského, Miloše Kopeckého. Litujete, že už je jako režisér nemůžete obsadit?
Chybí mi všichni, a často i ti, co jsem nezažil. Třeba bych chtěl někdy obsadit pana Högera, pana Pivce, ještě tuhle partičku o generaci starší. Pana Štěpánka. Bohužel to nejde. A asi nejvíc ze všech mi chybí Rudolf Hrušínský. Zažil jsem ho při natáčení filmu Smrt krásných srnců. Ten by hrál v každém mém filmu. A dokonce v jednom mém filmu si zahrál.
Počkejte, vždyť už musel být po smrti!
No jasně. Je to asi sedm let zpátky, točili jsme detektivku Vyvraždění rodiny Greenů. Je to o tom, že zakladatel rodu, který už nežije, napsal závěť a rodina se kvůli té závěti začala vraždit. Portrét starého pana Greena měl viset v hale a mě napadlo, že si tam necháme vymalovat právě pana Hrušínského. Dovolil jsem se synů a bylo neuvěřitelné, jak jen z olejomalby vytvořil Rudolf Hrušínský zase figuru, která ožila a kterou si diváci mohli představit. Pořád se o tom tatínkovi mluvilo, jak on to myslel, když psal závěť, jaký byl, koho neměl rád a proč... A ve fantazii diváků, ze vzpomínek na jeho herectví i charizma, najednou vyrůstala nová postava. Takže já jsem si sedm let po jeho smrti obsadil Rudolfa Hrušínského… Ten obraz mi dneska visí na zdi v knihovně.
