Sešli se prostě dva rovnocenní narcisové k pohledání, takže po právu by dokumentu seděl titul Maradona a Kusturica. Případně Maradona, Kusturica a Castro, neboť i kubánský prezident zde vystupuje s revoluční svatozáří. Kdežto na Bushe či Thatcherovou dští pánové v dojemné shodě oheň a síru.
Že je Kusturicův dokument hodně zpolitizovaný a dětinským způsobem útočně levicový, by nevadilo – kdyby byl ve stylu pamfletů Michaela Moorea alespoň zábavný. Bohužel se z plátna line nuda, neboť dva sebestřední velikáni si vystačí sami, diváka prakticky nepotřebují.
Z filmu Maradona
Hned v koncertním úvodu šílí fanoušci po Maradonovi, Kusturica zařadí píseň ze svého Undergroundu a ve vlastním komentáři vyjmenuje vlastní filmy: dvojí sebepropagace ve dvou minutách, to je opravdu výkon. Naštěstí pachuť přehluší směs balkánské a latinskoamerické hudby, nabitá příbuznou energií.
Půvabný detail pak přinese argentinský kolorit s maradonovskou církví, kapličkou a obřady včetně modlitby obměňující otčenáš na Diego náš. Slova Bůh nebo božský spojuje přepjatý komentář s fotbalistou tolikrát, že Michael Jackson na obláčku jen tiše závidí.
Ukázka z Kusturicova filmu Maradona
Zvláštní pocty se pak dostává pověstné "boží ruce" neboli gólu, jejž dal Maradona na šampionátu Anglii – sice rukou, leč podle dokumentu šlo o "boží spravedlnost" coby odplatu za Falklandy.
Náruživost davů
Ale i kdyby tenhle sporný výklad fair play chtěl člověk přijmout, nemůže, protože mu dotyčný fotbalový výjev znechutí školácky toporná, únavně opakovaná animovaná satira s hlavičkami zlých politiků, jež na hřišti obelstí hodný sportovec. Aby agitace nebylo málo, Kusturica si vůči Spojeným státům přisadí za válku v bývalé Jugoslávii a Maradona zase ukáže, jak si své vzory v čele s Castrem nechal vytetovat na tělo.
Maradonův revoluční zápal možná podnítí podpásové vtipy o inteligenci sportovců vystavujících své mozky úderům míče, ale vinu za žvanivost dokumentu nese hlavně jeho režisér. Jako by našel v hospodě spřízněnou duši a z té radosti zapomněl, co měl vlastně v plánu, stává se Kusturica vykladačem Maradonovy ideologie, nikoli filmařem jeho portrétu. Pronikne sice do jeho rodiny, přiveze ho na návštěvu do vlastní domácnosti, ale i tam obrací objektiv kamery na sebe a své glosy.
Maradonovou minulost prolistuje zběžně, jeho kokainovou závislost ohleduplně. Je hezké, že si ti dva padli do noty a společně si i zakopali, ale jaký je vlastně Maradona, co si myslí kromě laciných pouček o imperialismu, co cítí, čeho se bojí, to vše zůstává nezodpovězeno.
Zklamání změkčují jen vzácné chvilky filmařiny: chaos při návštěvě Neapole, tango v ulicích Buenos Aires či sestřih domácího videa za doprovodu Maradonovy heroické písně. Nejvíc však "uhrála" sama země, kde fotbalový zápas i politický mítink budí stejnou náruživost davu, s nímž se pak lehko manipuluje.
Maradona
Francie – Španělsko, režie E. Kusturica, účinkují D. A. Maradona, E. Kusturica, F. Castro, tit., 90 min.
Hodnocení MF DNES: 40 %
