Režisér Vladimír Michálek, nositel dvou Českých lvů, napsal scénář s Petrem Pýchou, který okouzlil autorským debutem pro film Olma Omerzua Všechno bude. Partu vidláků ze šumavského zapadákova, kteří si po nocích hrají na zásahovou jednotku, představují Oldřich Kaiser, Matěj Hádek, Kryštof Hádek, Jiří Vyorálek a Patrik Holubář. A když se ke skvostné sestavě připočte vděčný žánr, zdálo by se, že výsledek nemůže selhat.
Bohužel může, a jak! Úhoři mají sice nabito na originální podívanou, ale pálí slepými a nazdařbůh.
Ještě úvodní akce, kdy partička ve falešných policejních uniformách vyklidí náckovský koncert a zpětně se chválí, jak věrně zvládla povel „těhotné a seniorky opustí sál první“, má alespoň náznak silácky buranského humoru, typického pro rádoby chlapy, kteří zapomněli dospět. Danou charakteristiku poté upřesní letmá exkurze do jejich všedních dní a více či méně upadajících živností.
Jedinou radost pro ně představuje pivní porada o příštím „výjezdu“, po níž vrávoravě probírají spiklenecké teorie, kterak na nás islamisté po řece posílají úhoře opatřené výbušninou. Omezenci, kteří chtějí páchat dobro a dokazovat si vlastní mužnost, zosobňují nebezpečnou kombinaci, i když mají v plánu třeba jen neškodnou recesi s pytlákem a vrtulníkem.
Což je však stále pouhá předehra. Podle očekávání se jednou připletou ke skutečnému zločinu – a od výstřelu na čerpací stanici se postavy začnou chovat jako naprosto pomatení mimoni, a to nejen lživé komando v černých kuklách, nýbrž i skutečná oběť a pravý útočník.
Kostrbatá konstrukce, v jejímž rámci všichni, všechno a všem bůhvíproč vyzvoní, postupně zahrne malé dítě, peníze v zavařovačkách, zlého podnikatele, akčního invalidu, jakož i bunkr, tajné chodby či sociální cítění. Opravdová policie buď vůbec nekoná, nebo je ještě tupější než její dvojníci.
Ale nejen vypravěčsky je snímek křiklavě neuspořádaný. Co chvíli mění jak svůj žánr od psychodramatu k laciné moralitě, přičemž z komedie zbude nejméně, tak etické postoje, které absolvují tolik veletočů, až divák viní sám sebe, jestli náhodou něco důležitého nepřehlédl.
Činy náhle postrádají smysl, scény význam, ztráty katarzi a závěrečný titulek levně varuje, že také u nás „vznikají paramilitantní skupiny“.
Možná film Úhoři mají nabito pomýšlel na podobnou stylizaci, jakou Guy Ritchie vtiskl svým raným krimikomediím Sbal prachy a vypadni či Podfu(c)k, jenže na rozdíl od nich nedovedl svým hrdinům získat sympatie. Hrstku bodů tak zachraňují pouze barvitý jazyk, nálada odlišné Šumavy než v idylické Policii Modrava a hlavní aktéři, kteří se při klukovské hře na vojáčky zjevně bavili víc než nyní diváci.
