RECENZE: Až se van Goghovy malby ve filmu omrzí, zbude detektivka

Animovaná detektivka S láskou Vincent je určitě unikát. Celovečerní film o Vincentovi van Goghovi vychází z jeho maleb v podání více než stovky současných umělců. Ale postačí k zážitku jen ojedinělá metoda použitá poprvé na světě?

Polsko-britský snímek, který ve své kategorii vyhrál Evropskou filmovou cenu, vznikl kombinací hraného filmu a animace olejomaleb. Přesně 66 960 originálních olejomaleb vytvořených 125 umělci z celého světa podle 94 původních van Goghových děl. Tvůrci spočítali, že by jejich rozložené obrazy dokázaly pokrýt celý Londýn.

Předlohou pro animované výjevy se staly scény se skutečnými herci včetně americké hvězdy Saoirse Ronanové, která ztělesnila dceru malířova lékaře, hlavní mužské role připadly vesměs Polákům. Ale i herci tu slouží metodě: vynořují se z obrazů a vstupují do nových dějů v čele s mladíkem, který zprvu na otcův příkaz, poté z vlastní posedlosti putuje po malířových stopách. A nakonec vlastně vyšetřuje záhadné okolnosti jeho smrti, již odmítá pokládat za sebevraždu.

Což je vlastně spása filmu, protože jakkoli úchvatná výtvarná metoda se po čase vyčerpá, omrzí, uspává. Čiší z ní odosobněný chlad tvorby, ve které forma převládá nad obsahem. Takže když kouzlo novosti vyprchá, pořád ještě zbývá dobová detektivka, skládající zpětně z různých výpovědí malířův portrét. 

S láskou Vincent

Velká Británie / Polsko, 2017, 88 min

Režie: Dorota Kobiela, Hugh Welchman

Scénář: Dorota Kobiela, Hugh Welchman

Hrají: Saoirse Ronanová, Aidan Turner, Helen McCrory, Douglas Booth, Eleanor Tomlinsonová, Chris O'Dowd, Jerome Flynn, John Sessions, Shaun Newnham, Richard Banks

Hodnocení: 60 %

Minulé děje se odehrávají v černobílém formátu, který k záplavě malířských barev vytváří zajímavý kontrast, avšak dialogy aktérů mají sklon ke květnatému vyjadřování, které tempo vyprávění umrtvuje.

Jako neobvyklá experimentální hříčka na dvacet minut by S láskou Vincent rozhodně upoutal silněji než v celovečerní podobě. Postup tvůrců označili někteří zámořští recenzenti za směs povinné úcty k van Goghově dílu a vlastní sobecké sebevzhlíživosti. A skutečně si divák občas klade otázku, kdo se tu pod záminkou odkazu velkého umělce vlastně nejokatěji předvádí.