Jen jedna dvojice českých nebo slovenských herců vydržela pohromadě déle než vy a Július Satinský - Spejbl s Hurvínkem. Vzpomenete si ještě, kdy jste spolu někoho poprvé rozesmáli?
Na recitační soutěži v Dolnom Kubíně, to byl rok 1959. Julo tam v kategorii prózy přednášel povídku od Haška a já recitoval závažnou protiválečnou báseň Krvavé sonety od Hviezdoslava. Myslím, že to bylo poprvé a naposledy, kdy jsem se s takovou vážností věnoval něčemu tak patetickému.
Ale pokud vím, vy jste byl v mládí dost plachý! Proč jste se tam vlastně hlásil?
Přihlásili mě, v tom to vězí. Bylo potřeba, aby se zúčastnil i někdo z naší třídy, tak jsem tam jel já a shodou okolností jsem nakonec vyhrál. S tím jsem sám nepočítal... Ale na té soutěži jsme se s Julem dost sblížili, všechny jsme tam celý týden po večerech bavili. Už tehdy jsme se doplňovali, ale on hrál prim, já do jeho povídání jen ve vhodných chvílích vstupoval.
Zůstala vám z těch dnů nějaká konkrétnější vzpomínka?
Ne. Ale po návratu do Bratislavy jsme potom velmi často chodili po večerech kolem Dunaje, vždycky jsme si určili nějaké téma a potom improvizovali. To nás hodně bavilo.
Nebylo to spíš takové putování mezi hospodami?
Na alkohol jsme byli příliš mladí...
Vždyť vám bylo sedmnáct, a to jsou jiní už v životní formě!
Ale já si vzpomínám, jak jsme tehdy oslavovali silvestra se dvěma spolužáky a rodiče nám na celý večer nechali doma litr vína. Z té flašky jsme vypili jen půlku a stejně jsme byli úplně hotoví.
Jak na vás tehdy Satinský působil?
Přitahoval mě tím, že každého uměl rozesmát. A taky jsem obdivoval jeho aktivitu, protože on byl takový organizátor zážitků.
Ale vy oba jste mnohokrát přiznali, že jste hrozně líní!
To se nevylučuje, naše lenost se týká práce. A organizování zážitků, to bylo spíš takové dobrodružství, které člověk může vydolovat ze života.
Skutečný muž? Ve čtyřiceti
Nepopíráte, že jste tehdy trpěl chorobnou stydlivostí. Jak jste získával dívky?
První vážnější vztah přišel na gymnáziu, to už mi bylo osmnáct. Víte, nikdy jsem nebyl žádný Don Juan, neoplýval jsem úspěchy u žen, to Julo Satinský spíš, ten je dokázal zabavit. Zato já jsem tehdy vůbec nebyl schopen konverzovat. Vy si to asi nepamatujete, ale tehdy ještě lidé tancovali v párech muž se ženou a bylo potřeba si přitom povídat. Proto jsem raději netancoval.
Jakou zbraň jste nakonec na to děvče uplatnil?
Nějak jsem se zmobilizoval a ona mi určitě musela pomoct. Ale bylo to vážné jen z mé strany, takže náš vztah vydržel sotva pár měsíců.
Kdy podle vás muž skutečně dospěje?
Asi ve čtyřiceti. Když se dívám na své fotky z pětadvaceti let, připadám si na nich dost směšný. Ale ve čtyřiceti už má chlap za sebou nějakých dvacet let života muže a to se mu podepíše na tváři i na chování. Projevuje se počáteční zralost.
A kdy pak začíná další fáze, stáří?
Nevím. Samozřejmě byly časy, kdy jsem jako dvacetiletý považoval čtyřicátníky skoro za starce. Ale teď, třiašedesátiletý, si nechci stáří připouštět.
Nepřipustil jste si ho ani v tu poslední prosincovou neděli, kdy umřel pan Satinský?
Každý den se stane událost, při které si člověk uvědomí, že už to není jako kdysi. Ale jaký by dávalo smysl, kdybych se teď začal chovat přiměřeně svému věku, koupil si hůlku a pomalými kroky chodil po ulici, abych náhodou neuklouzl na náledí? To bych teprve rychle zestárl.
Máte důchod okolo sedmi tisíc korun. Co kdybyste si nedokázal víc přivydělat? Zvládl byste život chudého penzisty, nebo dokonce bezdomovce?
Být bezdomovcem v newyorském Central Parku by nebylo špatné. Očaroval mě Manhattan, protože jsem vysloveně městský člověk a v přírodě se cítím jako nahý v trní. Manhattan je vyvrcholení městského pocitu a Central Park je jeho sympatická část. Lidi se tam k sobě chovají družně a laskavě a bezdomovce přijímají obyvatelé z okolí se sympatiemi. Když se ochladí, kdekdo jim tam nosí teplé prádlo a deky... Tam bych uměl strávit většinu svých dní.
A nebyl byste raději třeba hlídačem ve vyhřáté budce?
To vyžaduje trochu agresivity, což nemám rád.
Nebývám středem společnosti
V pražském Divadle Kalich jste nedávno režíroval komedii Jako jedna rodina, která je o problémech tří mužů opuštěných manželkami. Jak snášíte samotu vy?
Jsme s ní dobří partneři, vůbec mi nedělá problémy. Cítím se dobře, i když jsem tady sám, žena pracuje daleko a dcery přijíždějí ze školy jen na víkend. Ale je rozdíl mezi samotou a opuštěností, tu bych zažil nerad.
Přepadl vás v posledních týdnech strach právě z opuštěnosti?
To máte tak - před dvěma lety odešel hudební skladatel Jaroslav Filip, se kterým jsme patnáct let intenzivně spolupracovali. Dostal infarkt těsně po padesátce a tehdy jsem si uvědomil, že ta opuštěnost zkrátka může přijít. U Jula jsme cosi tušili, ale možnost, že zemře tak náhle, jsme si nepřipouštěli. S jeho smrtí se teprve vyrovnávám.
Vrátím se ještě ke komedii Jako jedna rodina, která je mile bulvární. Tak mě napadá - proč jste se vlastně nedal na dráhu lidového baviče? Třeba na případu Petra Novotného je vidět, že se takhle dá snadno přijít ke skvělému živobytí.
Jenže k tomu je třeba mít vlohy. Já jsem sice vždycky chtěl bavit lidi, ale celkem intuitivně jsem dělal to, na co jsem si myslel, že mám. Nemám vlohy hlučného, žoviálního komedianta, který okamžitě naváže s kýmkoli kontakt. Menšíka mám rád, také Petra Novotného uznávám, protože svou práci dovede, ale já dělám velmi odlišný humor.
Řekl bych, že vám byl povahou bližší Miloš Kopecký. Komik, kterého občas přepadávaly deprese.
Je mezi námi rozdíl. On sice míval melancholické nálady, ale často sršel humorem i v soukromí. Já na rozdíl od něj prostě neumím být středem společnosti nikdy.
Opravdu se nikdy nestane, že byste bavil půl hospody?
Vůbec. To bych raději utekl, nebo si musel vzít nějaké povzbuzující léky, za normálních okolností to nepřichází v úvahu.
Zdeněk Svěrák říká, že jste se Satinským odkojenci Osvobozeného divadla. Má pravdu?
Wericha a Voskovce jsme viděli jen ve filmech, kde nemohlo vyniknout všechno, čím se proslavili. Co znamená postavit se na dvacet minut na scénu a vést dialog na nějaké téma, to jsem viděl až u Wericha s Horníčkem, takže když už, pak jsem odchovancem těchto dvou. A ještě jeden pár byl naším vzorem, a na ten se zapomíná, protože nefungoval příliš dlouho - Horníček s Kopeckým. Měli jedno senzační představení, které se jmenovalo Tvrďák.
Jsem hypochondr
Za normalizace jste se Satinským sedmnáct let nemohli uvést novou hru. Vzpomínáte na to s lítostí?
Co bych z toho měl? Beru to, jak to bylo. Ale umím si dobře představit, že by to nebylo bývalo.
Kdybyste na počátku sedmdesátých let věděl, jak dlouho se ještě doba zákazů potáhne, uvažoval byste o emigraci?
Je to možné. Tehdy jsme měli opravdu pocit, že ta hrůza bude trvat chvíli, a kdyby nám dal někdo písemně, že se pleteme, asi bych odešel.
Hrát a režírovat do Hollywoodu?
Nevím. Naše divadlo bylo tak vázané na jazyk, že bychom buď museli zkusit něco jiného, nebo výborně ovládnout angličtinu. A nejsem si jistý, jestli bychom to dokázali. Jak to řekl Werich? Humor se dá dělat jen v prostředí, ve kterém vyrostete. A taky řekl, že se ve Státech nemohl uplatnit, protože s Američany nehrál kuličky.
Mohl byste hrát třeba cizince, který přijde na Manhattan a neumí anglicky...
Kdyby mě Woody Allen obsadil do takové role v každém svém filmu, to bych bral.
Když jste roku 1980 mohli konečně připravit vlastní hru, před premiérou přišel znovu zákaz. To vás asi připravilo o hodně let života.
Byl to úder. V té době jsem míval pocit, že se vše vrací do normálnějších kolejí, a najednou přišlo tohle. Zjistil jsem, že žádné normální koleje neexistují.
Ve čtyřiceti letech někdo z takového šoku třeba zešediví.
Já zešedivěl postupně, i když je pravda, že jsem si tehdy musel píchat uklidňující injekce. Ale nakonec ten rok skončil dobře, vzal jsem si Magdu.
Kdysi jste prohlásil, že by ve vašem erbu měl být acylpyrin a rohypnol. Nejste vy hypochondr?
Možné to je. Jednou jsem si koupil knihu, v níž je seznam všech chorob podle abecedy. Začal jsem číst, ale asi na dvanácté straně jsem musel přestat - všechny ty choroby jsem měl.
Pane Lasico, vidím, že jste skončil s cigaretami.
Ano, kvůli havárii před dvěma a půl roku. Lékaři mi to doporučili. I Marián Labuda mě povzbuzoval přes telefon, abych po čtyřiceti letech přestal, říkal: Nekouřit je úžasné, dělej to imaginárně a představuj si různé značky! Tak jsem mu za chvíli volal, že jsem opravdu začal imaginárně kouřit, ale rozkašlalo mě to a musel jsem típnout. No, přestal jsem. Zato on začal... Snad proto, že na tom byl ještě hůř než já a několik týdnů ležel nehybný v sádře.
Co se tehdy vlastně stalo?
Jeli jsme s ministrem Kňažkem na představení a u Tábora se vybourali. Ministrovi se nestalo nic, politici mají dobře vybrané místo za spolujezdcem. Já jsem si za řidičem dost ošklivě narazil nohu, ale Labuda si zlomil kyčel.
Boj s ponorkovou nemocí
Na jaké období spolupráce s Júliem Satinským vzpomínáte nejraději?
Na šedesátá léta, kdy jsme se zavedli a začali hrát profesionálně.
Jaké to bylo živobytí?
Neměli jsme auta ani televize, takže to šlo, nepociťovali jsme nedostatek peněz. Ale život to byl od výplaty k výplatě. Jen ty kavárny po představení jsme si nikdy nedokázali odpustit.
Satinský uměl uskutečnit jakýkoli nápad. Neměl jste někdy pocit, že to není komik, ale spíš šílenec?
Byl jsem od něj zvyklý očekávat cokoli, takže mě třeba nepřekvapilo, když na vojně vyhlásil poplach. Všichni zaměstnanci se po půlnoci shromáždili do kasáren, kde je vítal velký transparent „Zdravíme 1. apríl“. To byl Julův husarský kousek...
Jaké měl následky?
Vyhodili nás oba z armádního uměleckého souboru, kde jsme mohli hrát divadlo, a udělali z nás normální vojáky. Ale stálo to za to.
Později jste se už stýkali hlavně pracovně. Proč jste spolu třeba nejezdili na dovolenou?
Nechtěli jsme trávit moc času dohromady, abychom nezačali trpět ponorkovou nemocí. Ale v posledních letech jsme se zase vídali velmi intenzivně, připravovali jsme televizní pořady.
Který váš sen definitivně odešel se smrtí pana Satinského?
Měl jsem jeden záměr - připravit s ním parafrázi na Dona Quijota, začali jsme to dokonce i zkoušet. Ale potom se Julo stejně zasekl, že už hrát nechce. V posledních letech byl pořád doma a psal fejetony.
Vzpomeňte si: Kdy jste se s ním naposledy zasmál?
Ještě při poslední návštěvě v nemocnici, necelý týden před jeho smrtí. Nebylo to nic výjimečného, vždycky jsem se u něho dobře bavil a také tentokrát měl zábavné řeči. Jen se mi zdálo, že mě neslyší dobře. Taky hlasitěji mluvil, ale nepřipisoval jsem tomu zvláštní důležitost.
Manželka už hrát nebude
Vy už nikdy s nikým komickou dvojici neutvoříte, to je téměř jisté. Nedávno jste prohlásil, že by se vám občas skvěle pracovalo s Lucií Bílou, a to mě překvapilo. Vždyť ona je úplně jiná než vy, pro svou popularitu je úplně odtržena od normálního života!
Ale v našem pořadu byla pohotová a schopná okamžité improvizace, což považuju za něco zvláštního u ženy, a ještě k tomu u zpěvačky. Velmi mě to zaujalo.
Nevadí vám, jak je politicky angažovaná? Júlia Satinského by tím asi štvala, vždyť on - monarchista - chtěl ženám odebrat volební právo.
Kdyby během našeho vystoupení přímo nepropagovala Václava Klause, tak by mi to bylo jedno.
Bavíte se doma s manželkou o politice?
Vždy jsme se o tom velmi rádi bavili a většinou si rozumíme. Já se na problémy pořád dívám hospodským pohledem, jako většina normálních lidí, ale ona má pohled zevnitř, tak si od ní často nechám něco vysvětlit.
Jak na vás vlastně Magda působila jako čtrnáctiletá, když jste ji prvně viděl?
Hrála tehdy ve filmu, na kterém jsem měl spolupracovat. Režisér mi promítal první záběry, říkal: Tohle je sestra Emílie Vášáryové. Zaujala mě, měla velmi široké oči. Ale ještě chvíli trvalo, než mi ji Emília představila.
Kdy vás napadlo, že byste spolu mohli žít?
Asi rok dva před svatbou. Dělali jsme spolu ve dvou televizních inscenacích a tam jsme si začali víc rozumět. Měl jsem sice trému a stálo mě to dost úsilí, ale oba jsme se potřebovali s někým sblížit. Takže trochu to byla náhoda a trochu záměr.
Taky vám táhlo na čtyřicet... Nepřišla intenzivnější touha po dětech?
Měl jsem pocit, že už je nejvyšší čas.
Jak si vaše žena rozuměla s panem Satinským?
Měli velmi přátelský vztah, ale až teď si uvědomuju, že si nikdy nezačali tykat. Byla z jeho smrti šokovaná. Zastihlo nás to na chalupě, kde jsme trávili Vánoce. Večer volala paní Satinská, bylo to... zlé.
Co takhle zahrát si ještě někdy s Magdou Vášáryovou v nějakém filmu?
To by mě ani nenapadlo. Ona se s filmem už rozloučila, hrát nebude.
Manželka bude ještě několik let velvyslankyní v Polsku. Řekněte, s kým trávíte svůj volný čas?
Jsem sám. Mám přítele, se kterým pravidelně chodím do kavárny, ale jinak nevyhledávám společnost a mezi lidmi se pohybuju, jen když pracuju. Anebo při golfu, který teď hraju velmi intenzivně.
Pane Lasico, kolik dobrých přátel vám vlastně zbylo?
Nikdy jsem jich neměl moc. Hodně známých, to jo, ale přátel moc ne. Takže... Ani se nedá říct, že mi nějací zbyli.
|
Milan Lasica |
|
Narodil se 3. února 1940 ve Zvolenu, ale celý život bydlí v Bratislavě. Rodiče se rozvedli, když mu bylo devět, poté se o něj starali i další příbuzní. Stejně jako jeho celoživotní herecký kolega Július Satinský vystudoval dramaturgii na Divadelní fakultě v Bratislavě. Od roku 1970 nesměla tato „intelektuální komická dvojice“ sedmnáct let uvést jedinou novou hru, v té době vystupovala hlavně v Praze a Brně. „Je to šlechtic mezi komiky, dovede být břitký, ale to šlechtic taky,“ říká například Jiří Lábus o muži, který se sám označuje za divadelníka: je herec, dramatik i režisér. Nyní je Lasica ředitelem divadelního Studia S. |
