Na svobodě se Val spojí se svými dlouholetými přáteli Docem (Christopher Walken) a Hirschem (Alan Arkin), aby si naposledy pořádně užili. Staříci zažívají pozoruhodnější věci, než většina smrtelníků prožije za celý život, a jak se jejich donkichotsky komediální dobrodružství rozvíjí, mají také možnost přemýšlet o blížícím se konci života, o kráse mládí a o nezdolné loajálnosti, kterou k sobě cítí.
Z filmu Jako za starejch časů |
Pokud vím, patřil Fisher Stevens do kruhu vašich nejbližších přátel, když jste žil v New Yorku. Hrával s vámi poker?Ano, před mnoha lety. Nebyl moc dobrý hráč. Ale na Fisherovi je příjemné, že si myslel, že jím je. Takže jsme ho rádi pobízeli. A jestli si tohle přečte, tak mě (směje se)... Na pokeru mám nejvíce ze všeho rád tu společnost, hráče. Spousta z nich jsou staří kamarádi, některé jsem znal už jako teenager. Mám tahle setkání rád. Je na nich cosi uklidňujícího. Sázky jsou velice nízké, takže vše probíhá přátelsky a lidé se baví.
I kvůli staré známosti jste kývl na film Jako za starejch časů?
Přečetl jsem si scénář a ty trochu exotické postavy se mi líbily. Nešlo o velkolepý film, ale měl v sobě jistou lehkost. A měl se na něm podílet Chris Walken a já Chrise zbožňuji. A pak mi Fisher řekl, že to bude režírovat. Protože ho mám opravdu rád a protože se mělo točit tady v Los Angeles, takže bych byl nablízku dětem, řekl jsem si, že se do toho pustím.
A setkal jste se s Christopherem Walkenem a Alanem Arkinem.
Díky tomu nebylo natáčení tak těžké, jak obvykle je, protože jsme přátelé. S Alanem Arkinem už jsem v minulosti spolupracoval v Konkurentech. Chrise znám prakticky celý život. Téměř jsme spolu jednou hráli v Hamletovi v New York Public Theater. Téměř jsme spolu realizovali leccos. A teď jsem měl možnost s ním skutečně pracovat a jsem moc rád, že jsem ji využil.
Christopher Walken (vlevo) a Al Pacino si ve filmu Jako za starejch časů zahráli dávné parťáky.
Baví vás vůbec po všech těch letech herectví?
Pokaždé když cítím potřebu hrát, lehnu si a počkám, než to přejde (směje se). To je Oscar Wilde, který to prohlásil o cvičení. Ale vážně: občas si říkám, proč to vlastně dělám. Ale skončit s herectvím? Skončit a dělat co? Pokud mě role přitahuje nebo je pro mě výzvou, nevidím jediný důvod, proč to nezkusit. Pokud je rolí méně, je to také v pořádku, protože pak se mohu zase věnovat jiným věcem.
Uspokojuje vás úloha režiséra?
Občas, když točím film a pak sedím a dívám se na zkušební projekci, říkám si: doufám, že ten film hned někdo popadne a přestřihá ho a zařídí, aby za něco stál! To je můj sen. Nevím, jestli mohu říci, že bych cítil nějaké "uspokojení". Ale baví mě to a když je hotovo, není to úplně nejhorší pocit, pokud jde o celkem zábavný film, který diváky osloví. Nicméně na svět se dívám očima herce.
Je díky vašim režisérským zkušenostem jednodušší vás režírovat?
Když jsem byl mladší, dělal jsem mnohem větší problémy. Jestli mě režírování o něčem poučilo, pak o tom, čím si režiséři s herci procházejí. Když se tomu sami věnujete, poskytne vám to určitou míru empatie. Trochu lépe teď režisérům rozumím.
Byl ve vašem životě někdo, na koho jste se mohl opravdu spolehnout, tak jako hrdinové filmu Jako za starejch časů jeden na druhého? Někdo, kdo vám byl vždy k dispozici?
Ano, několik lidí. Pocházím z jižního Bronxu, a když jsem dospíval, byl jsem obklopený lidmi, na které jsem se mohl opravdu spolehnout. Vnímal jsem, jak jsme si blízcí. Myslím, že to je jedna z věcí, které bych přál ve větší míře svým dětem. Taková přátelství, která vznikají v životě velice záhy. Trávili jsme čas na ulicích a tam jsem se naučil všechno. Moje sociální inteligence je kompletně výsledkem toho, že jsem musel udržovat vztahy s vrstevníky. A jsem za to neuvěřitelně vděčný. A možná jde i o pár z těch, se kterými hraji karty. Ve filmech a v divadle potkáváte lidi, kteří vás přitahují, ale v naší profesi jsme stále na cestách, takže tyhle vztahy je těžké udržovat.
A na vás je spolehnutí?
Chci věřit tomu, že ano. Jenže: vy si o sobě něco myslíte, ale záleží přitom na té chvíli, kdy to máte prokázat. Chceme si o sobě myslet to či ono a pak jsme překvapeni, když ta chvíle nadejde.
Lákala vás na filmu Jako za starejch časů právě ta idea loajálnosti, což je něco, co z dnešního světa mizí?
Nejsem schopný se vyjádřit k tomu, zda mizí, či ne. Ale byla to jedna z věcí, které mě přitahovaly, protože jsem měl pocit, že to svým způsobem chápu. Prožil jsem si to.
Vidím, že máte v kapse dvě knihy.
Ta jedna je Othello, Shakespeare. A druhá je biografie Edwarda G. Robinsona. Mám rád životopisy. Současně čtu také deníky Richarda Burtona. Pojí se s ním legrační příhoda. Viděl jsem ho ve hře Camelot, když už byl starší, a měl jsem možnost se s ním setkat. "No, é, hm... rád vás poznávám," říká. A já na to: "Pane Burtone, byl jste opravdu úžasný." A on na to: "Ano, říkal jsem si, že bychom se možná mohli sejít. Dáte mi číslo?" A já byl tak nervózní, že jsem mu místo svého čísla napsal: "Všechno nejlepší, Al Pacino." To musí být nějakých, no, třicet čtyřicet let... A teď čtu jeho deníky.
Svůj životopis byste nechtěl napsat?
Ano, ale víte, dokud jsem schopen se vyjadřovat svým dílem a tak... Občas se tomu věnuji při přednáškách. Předčítám, a pak následuje diskuse. Zjišťuji, že spousta věcí se člověku vybavuje. Takže příhody by byly...
