Odpouští se v Česku, když ve čtyřiačtyřiceti letech natočíte svoji prvotinu a ona je lepší, než díla léty prověřených filmařů?
To nedokážu říct. Nemám ještě odstup. Jestli se to odpouští, budu vědět tak za rok za dva.
Kritiky na 3 sezóny v pekle byly většinou vynikající. Ale mě zajímají reakce kolegů režisérů, lidí z filmového světa obecně – jaké byly?
Pozitivní. S kolegy jsem se viděl na premiéře a dostával jsem fakt kladné reakce.
Ani náznakem jste od nikoho neslyšel, že to není fér, aby si přišel nějaký režisér reklam, bez mrknutí oka sehnal osmdesát milionů, vybral si námět, napsal si scénář a pak si zrežíroval film, který nejobávanější česká filmová kritička Mirka Spáčilová nazve filmem roku?
Schopní filmaři, mezi jakými se pohybuji, vědí, že to není jen tak sehnat osmdesát milionů. Že to trvalo pět šest let a je to těžká práce. Oni ten proces znají a tudíž si toho spíš váží. A pak jsou samozřejmě disputace nad tím, jestli to mělo být natočeno víc takhle nebo takhle, ale profesionálové to hodnotí vysoko, protože je tam to řemeslo. A nikdo neřekl, že to řemeslo je špatně. A vážně jsem se nesetkal se závistí.
Poprvé jste se setkal s fenoménem českých kritik. A tak si vás představuji, jak po novinářské projekci stojíte v šest ráno před trafikou, otvíráte noviny a srdce vám aspoň trochu buší. Jsem vedle jak ta jedle?
Jo. Jak ta jedle. Pro mne nejtěžší okamžik nebyl, co přinesou kritiky, ale vstup do filmu a samotné natáčení. To bylo to nejpodstatnější, kdy jsem si něco dokázal osobnostně. Za pozitivní kritiky jsem rád, ale kritikami obecně se neužírám.
Je sebevědomí podmínkou nutnou k úspěchu?
Spíš sebedůvěra.
Jak se liší sebedůvěra od sebevědomí?
Ta důvěra sama v sebe mi líp zní. Důvěra ve své schopnosti, v projekt, v to, že to dokážu. To pokládám za docela podstatné. Když se řekne sebevědomí, tak mám spíš představu toho člověka, co vrazí do lokálu, je ho všude plno a sám o sobě nezapochybuje.
Kdy k vám ta sebedůvěra přišla? Narodil jste se s ní, musel jste projít nějakým obdobím nejistoty a pak jste jí našel?
Moje sebedůvěra roste s množstvím práce, kterou mám za sebou.
To jste letos o hodně výš, než jste byl loni, ne?
Ano.
Mašín očima
|
Byl, ale totálně jsem ji vytěsnil. Přemýšlel jsem o tom, ležel jsem, čuměl jsem do stropu a představoval si to. Ale pak jsem to vytěsnil.
Už se vám někdy něco v životě nepovedlo?
(dlouhé ticho) Profesionálně se mi daří.
Říkáte, že film 3 sezony v pekle je hlavně o revoltě, jiní říkají, že je o Egonu Bondym, další, že je o silném milostném vztahu. Pro mne je o nástupu komunismu v celé jeho zrůdnosti. To jste asi nechtěl, že?
Každý ten výklad je správný. Pro mne je ten film o nějaké vzpouře, i vůči věcem, které se nám předkládají jako předem dané a neměnné. Převažuje pro mne milostné drama, víc než to drama politické.
Jenže ať je milostné drama jakkoliv dramatické, tak mně nikdy nemůže tak rozhodit, jako zrůdnost systému. Možná proto se na mne ten nástup komunismu s celého filmu sápe víc, než cokoliv jiného.
To je v pořádku. Nejde tam jen o milence. Ta politika se jich bezprostředně dotkne. Jedinců výjimečného typu, ne jakoby obyčejných lidí. Jsou to umělci, on je navíc marxista, na začátku v podstatě spratek, který to ještě dává demonstrativně najevo. Tak se mi zdál zajímavý ten motiv, že ta ideologie, které on propadl, mu nakonec dá přes hubu.
Tak ona ta ideologie dala přes hubu téměř všem. I těm, kteří jí nikdy nepropadli.
A o to je to zajímavější, že se to děje dva tři roky po válce, kdy všichni věřili, že bude líp, že konečně budeme moci volně dýchat. A komunisti začnou ničit to, co nestačili zničit nacisti.
Když jste se nechal inspirovat zápisky z mládí Egona Bondyho, přemýšlel jste taky o tom, jak to s ním dopadlo? A teď narážím na jeho spolupráci s STB.
Ne, vůbec, to pro mne nebylo podstatné. Nepřemýšlel jsem o tom, nechtěl jsem to řešit, ani jsem se s Bondym nikdy osobně nesetkal. Prostě jsem hledal námět.
Mimochodem je spolupráce s STB něco, co vás na člověku mrzí, štve, nebo je vám to jedno?
Není mi to jedno. Není mi to sympatické. Ale dokážu pochopit osobnostní krize. A ta doba byla tvrdá. Žiju pohodlně a v demokracii a nechci to hodnotit z pozice arbitra morálky. To by mi přišlo nechutné. Vlastně je to zajímavé: člověk, který dostane přes ústa a měl by všechny důvody na systém být naštvaný, rozejít se s ním fatálně, tak se najednou k němu oklikou vrátí a podepíše. To je zvláštní. Většinou je ten důvod strach.
Rozumím tomu, že na hlavním hrdinovi svého filmu obdivujete tu vzpouru, nonkonformismus. Ale nejsou více hodni obdivu ti, kteří neměli marxistické mládí, prohlédli zrůdnost komunismu v jeho začátcích, nikdy se s ním nespojili, aby nakonec přišli o všechno včetně vlastního života? Nejsou takové příběhy silnější, než příběh marxisty Egona Bondyho?
Jsou. Z lidského pohledu jsou. Ale já jsem to nechtěl dělat takhle vyhrocené. Nebo ne nechtěl – dostal se mi do ruky dřív tenhle námět. Kdybych dostal jiný, možná bych se snažil zpracovat jiný. Líbilo se mi, že ty figury jsou pro český film neobvyklé – umělci, femme fatale a poblouzněný mladíček. Ideologie ho semele a sebere mu nejcennějšího člověka.
Proč jste se s Egonem Bondym nesešel? On nechtěl vědět, jak práce na filmu pokračují?
Protože to byl Bondy, celoživotní pankáč. Na jednu stranu se zajímal, ale u něj co říkal jeden měsíc, neplatilo druhý měsíc. V jednom mailu napsal: už mě s tím neotravujte, běžte s tím do prdele, mě to nezajímá, zaplatili jste za práva, tak si s tím dělejte, co chcete. A za čtrnáct dní přišel mail, ve kterém stálo jen 3 sezóny a otazník. Měl jsem pocit, že by ten film rád někam posouval…
Kdo je Tomáš MašínNarodil se 22. února 1966 v Praze. V letech 1988 až 1994 studoval na pražské AVU, obor grafika, malba, konceptuální umění a nová média. V letech 1993 až 1995 pracoval jako filmový architekt. V roce 1995 spoluzaložil Dawson Production. V tomto období pracoval na multimediálních projektech, natočil krátký film Hotel (1998), vytvořil znělky pro hudební televizní show Point, BigBeat a pro MTV. Získal mnohá ocenění na tuzemských a mezinárodních reklamních festivalech. |
Takže vy jste ho u toho nechtěl?
Určitě ne, to bych se zbláznil. To by vůbec nešlo. On byl na druhou stranu docela jedovatej dědek.
Zlí jazykové říkají, že vás, jako původem reklamního režiséra, vlastně nejvíc zajímal design filmu…taky za výpravu, detaily v architektuře, kostýmech, za dokonalou ilustraci 40. let vás všichni chválí. A pak třeba Michal Bregant z FAMU dodal: a téma pod tím skomírá! Jak je to tedy s vašimi filmovými prioritami?
Chápu, že ta – a teď cituju – vizuální dokonalost může někoho zaskočit. Protože ten příběh sám o sobě není nijak komplikovaný, to je lineární story dvou lidí, kteří jsou konfrontováni s dějinami, které změní jejich život. No takových příběhů tu byly mraky. Takže já chtěl stavět na dokonalém řemesle. Mně to přijde v pořádku, že na vizuální stránku filmu je kladen důraz.
Mně to připadá, jakoby vám pořád někdo vyčítal, že jste ten kluk od reklamy.
Ano. Nevím, jestli jsou to výčitky, ale komentují to.
Když jste ten reklamní režisér – a reklama bývá zaměřena na masy – chtěl jste svým filmem oslovit masy?
O tom jsem vůbec nepřemýšlel. Chtěl jsem ten film prostě udělat co nejlíp. Ne. Já nechci oslovit masy. To mi zní naprosto příšerně. Jedna z figur v tom filmu říká: názor většiny smrdí. A za tím já si stojím.
Takže čím méně lidí na váš film přijde, tím lépe?
To ne, to jste to otočila velmi ošklivě. Já chci, aby lidi chodili do kina, to je taková odměna režisérovi i projektu. Byl bych šťastný, kdyby lidi na ten film chodili.
Jan Kraus, který ve filmu také hraje, mluví o dnešních kriticích jako o sebrance, o tom, že to vlastně žádní kritici nejsou – souhlasíte s ním, nebo vás kritici můžou svým názorem obohatit?
Mě můžou obohatit. Honzovi ale rozumím, on by chtěl takovou literárně fundovanou kritiku peroutkovského stylu. A možná si taky tak po Krausovsku řekne: zase někoho naseru. To on udělá s chutí.
Dalo vám to práci se nehrnout do hraného filmu mnohem dřív? To není v Česku běžná vlastnost umět si počkat, nemyslíte?
Pro mě to těžké nebylo. Dělal jsem reklamy, byl jsem spokojen. A najednou někdy před šesti lety mě napadlo, že je to vlastně furt stejné. Po dvou měsících o reklamě nikdo neví. A k tomu pocit, že se v řemesle nevyvíjím. Prostě tak či jinak opěvujete produkt. A najednou vás začne lákat vyprávění příběhu na delší ploše, než je třicet sekund nebo minuta.
Nevystudoval jste režii, dokonce ani Filmovou akademii, nepochyboval jste ani jednou, jestli velký film zvládnete?
Jasně, že jo. Zapochybujete každý den. Lehnete si do postele a nemůžete usnout. Pořád si říkáte, co bude ten další den, jak to natočím? Tohle je těžká scéna, vždyť jsem to v životě nedělal, dokážu to vůbec? Téměř každý den jsem měl slabý moment, kdy ty nohy se začnou třást a musíte si sednout.
Mám pocit, že většina talentovaných lidí se v souvislosti s prací trápí, není ostuda to přiznat, jen blbec nemá a nečeká problém. Trápil jste se?
Bez určitého trápení to nejde, to máte pravdu. Ale já se v tom neutápím. Mám schopnost to nějak vybalancovat. Daří se mi od toho na chvilku odstřihnout, ale je to jen na chvíli. Záhy se to vrátí. Ale tak to musí být. Žádná dobrá věc se nedá vytvořit bez hlubokého emocionálního ponoru.
Jsem často třikrát víc šťastnej než ostatní – řekl jste o sobě v Instinktu. Nic nebývá zadarmo – jste někdy taky třikrát více nešťastný?
Ano. Nechci o tom mluvit.
Jste pozér? Protože váš hrdina pozér byl a hledám, jestli máte něco společného. Máte?
Ne. Ten hlavní hrdina je můj antipod. Ve společnosti kamarádů se dokážu projevit velmi, ale nikdy to není na úrovni té frackovitosti.
Ale tu revoltu s tím chlapcem nejspíš společnou máte, ne?
To ano. Jak si zapálí ty rukávy, to je z mého života. S kamarády, v opilství, v nějaké euforii. To je známá věc: nalijete si slivovici na rukáv a zapálíte.
Tohle není revolta, to je opilost. Zřejmě jste nevzýval Marxe, ale jak vypadala vaše revolta?
Moje revolta byla především vůči matce. Brzy jsem se odstěhoval a žil sám. Třeba chvíli v kotelně. Chtěl jsem si ten život zažít i z takový tý hnusný stránky. Nikdy jsem ale nebyl revolucionář.
Co máte se svými vzdálenými příbuznými, bratry Mašíny, kromě podobného nosu společného?
Tvrdit, že je to něco víc než ten nos, by bylo asi příliš smělé.
3 sezóny v pekle
Z natáčení filmu 3 sezóny v pekle
Přemýšlel jste někdy, jak byste se zachoval v jejich situaci, když utíkali za hranice? Jestli byste na jednu stranu uměl být tak odvážný, na druhou stranu uměl v tak vypjaté chvíli zabít člověka?
Přemýšlel jsem o tom a nevím. Musel bych být ve stejné situaci vystaven stejnému tlaku. Mně vlastně připadá drzé tady od toho stolu mluvit o jakýchkoliv podobnostech. Pro mě jsou to hrdinové, ukázali vzdor natvrdo, konfrontaci se systémem až do té mezní fáze.
Přineslo vám potěšení, když jim dal Mirek Topolánek vyznamenání, nebo je to podle vás jen bezcenná formalita?
Velké potěšení. Tenhle národ by měl své hrdiny stavět vysoko. Což neděláme.
