Literu filmu, v daném případě historická fakta, může hodně nesmlouvavý badatel občas zpochybnit. Ale duch doby je zde natolik věrný, že vydá za leckterý dokument. Dokonce překvapivě věrný, pokud se vezme v potaz, že za ním stojí tvůrci bez totalitní zkušenosti, britský režisér s italskými předky Armando Iannucci a francouzský autor komiksové předlohy Fabien Nury.
Příběh jednoho týdne, v němž Stalin dostal mrtvici, zemřel a byl pohřben, spojuje dvě zdánlivě neslučitelné kategorie: smích a strach. Napříč postavami mocenského mikrokosmu je váže pevné pouto. Směšně se lidé chovají ze strachu, právě smích je od strachu osvobozuje, ale hned navozuje další dávku obav.
Stačí scéna veselých pitek. Čí anekdotě se Stalin smál a čí mu nesedla? Který vtipálek povýší a který skončí na seznamu lidí určených k likvidaci?
Když při důvtipném prologu z koncertu přenášeného rozhlasem Stalin zavolá, že si přeje nahrávku, kterou nepořídili, vypukne panika. I řešení je bizarní a děsivé zároveň.
Film Ztratili jsme Stalina používá zvláštní typ nadsázky, ale sedí to. I tam, kde se ke slovu dostává zjevná situační fikce, odpovídá nálada realitě. Stupňuje se od chvíle, kdy se první členové vedení sejdou u diktátorova bezvládného těla. Čekají na ostatní, až budou „usnášeníschopní“, aby mohli zavolat doktora. Tedy pokud nějakého najdou, když ti nejlepší už skončili na popravišti nebo v gulagu.
Skeč, kdy Stalina vláčejí na lůžko, by slušel klasické grotesce, kdyby i tady nezněly podtóny nejistot – kdo smí nést hlavu, kdo nohy? Dosud se báli všichni jednoho muže, nyní se bojí každý každého. „Závody začaly,“ startuje honba za vůdcovým nástupcem.
A zatímco hlasují povinně „jednomyslně“, už se intrikuje a taktizuje. Nelze začít příliš brzy, co kdyby se Stalin ještě probral?. Ale taky ne moc pozdě, aby sokové nezískali náskok. Kdo první obejme Stalinovu dceru, kdo zpacifikuje jeho opilého syna? Každá zásluha se počítá.
Ve skladbě snímku se objevují otrle odosobněné, o to však účinnější krvavé zásahy tajné policie, které rytmizují hlavní dějovou linku mocenské bitvy. Tvoří ji vlastně série trapasů působících však více hrozivě než uvolněně. Likvidace příkazů, dokumentů, svědků, dvojníků, celá mašinerie konce jedné éry se odvíjí s přezíravou samozřejmostí stejně jako okamžiky, kdy si rivalové berou za rukojmí osobních půtek lid.
Herecky vládne Steve Buscemi coby cynický realista Chruščov, Jason Isaacs dělá z šéfa armády Žukova něžnou karikaturu Supermana; celé politbyro pak lehce připomíná partu spiklenců z Císařova pekaře, ale tady se nelze smát bezstarostně, ani když po puči zálibně shrnou „to byl týden jako za starých časů“.
Tuzemský divák by oželel vysvětlivky a zjednodušení, ale spíš ani nezatouží hledat chyby po tak mrazivé zábavě bez světlého bodu. Žádný „klaďas“ tu není a pod vlajkou ideologie strachu ani být nemůže.
