Dne 12. května 1926 norský polárník Roald Amundsen, italský konstruktér Umberto Nobile, Nobileho fenka Titina a posádka vzducholodi Norsko jako vůbec první na světě přeletěli severní pól.
To však byla jen první kapitola skutečného příběhu, jejž si v animovaném snímku Titina, psí polárnice pouštějí zpětně jeho zestárlí aktéři, muž a pes, a do kterého vstupují reálné černobílé záběry z dobových archivních dokumentů.
Až překvapivě s nimi ladí odlehčená barevnost italských ulic, kde se Nobile ujme malé bezprizorné psí zlodějky, dryáčnická stylizace Benita Mussoliniho coby znaku doby a především modrobílé nekonečno polární krajiny.
Samozřejmě poznávací rovina filmu se musí dohodnout s pravidly rodinné podívané, takže faktická stránka se poněkud zjednodušuje; stačí třeba jeden Amundsenův telefonát s objednávkou vzducholodě pro arktické účely, aby ji Nobile začal stavět.
Ušetřený čas pak tvůrci věnují náladotvorným prvkům, počínaje společnou výpravou Nobileho s Amundsenem do tehdejšího jazzového klubu a konče humorem, který má opatřovat právě teriérka, pokoutní sběratelka bot.
Scénář jí však nepodsouvá umělé odbočky v podobě bláznivých akčních kousků zvířecích hrdinů z dětských animovaných grotesek. Titině přisuzuje přesně vymezenou roli všudypřítomné, zvědavé, hravé, někdy žasnoucí, někdy ospale znuděné, za všech okolností však svému pánovi oddané němé svědkyně událostí, jež tenkrát bez dechu sledoval celý svět.
Dost úžasu přitom zbude i na diváka, ať se kochá prvním modelem průkopnické vzducholodi, nebo sleduje nádherné výškové záběry včetně obřího stínu velebně plujícího stroje nad hlavami severských hokejistů.
A zatímco mezi tábory norských polárníků a italských techniků na palubě to začíná jiskřit, Titina rozmnožuje svou sbírku obuvi, s ušima vlajícíma ve větru pozoruje velryby hluboko pod sebou a dramatizuje úchvatné obrazy, v nichž se potkávají pouze vlny, kry a pes.
Pravda, některé detaily je třeba brát s rezervou. Že by havárii stroje na Aljašce zavinily Amundsenovy lyže zaklíněné v kormidlu a že by si hladoví norští trosečníci chtěli nebohou Titinou vylepšit svůj jídelníček?
Nicméně pravdou zůstává, že souboj o veřejné pocty mezi výzkumníkem a technikem vedl až ke zrodu Nobileho druhé, již samostatné výpravy, kdy černý nátěr vzducholodi Italia naznačuje posun do snové mystiky a po pádu stroje Amundsen, který se zapojí do pátrání, jako by se vykoupil vlastní obětí v nádherných i děsivých scénách navždy zbloudilého letadla pokrytého ledem.
Nejen v duchu hesla Škola hrou přináší Titina, psí polárnice zajímavý zážitek, byť historické osobnosti mírně karikuje. Pro úplnost, první, tedy norskou expedici sponzoroval americký milionář Lincoln Ellsworth a Itálie vedená Mussolinim souhlasila, že vzducholoď, již Nobile vyrobil pro Amundsena na zakázku, expedici prodá a pak zpětně odkoupí, čímž se stala nepřímým sponzorem výpravy.
Při druhé cestě, tedy se vzducholodí Italia, pronikl do vesměs italské posádky vedle jednoho Švéda i český radiolog František Běhounek, autor knihy Trosečníci na kře ledové. Také Italia dosáhla severního pólu, ale při návratu v bouři ztroskotala, část posádky zahynula a Nobile s ostatními čekal na záchranu šest týdnů.
A jak to dopadlo s Titinou? Nejenže opravdu existovala a severní pól opakovaně pokořila, navíc se stala vůbec první mezinárodní zvířecí superstar. Mimo jiné navštívila Japonsko, absolvovala turné v Hollywoodu a dostala pozvání do Bílého domu, kde prý počůrala koberec. Hvězdy mají své manýry...
