RECENZE: Jsem sexuální pracovnice, hlásá hrdinka filmu Pátrání po Evě

Točí se při sexu s muži, ve vaně se ženami, když bere drogy či pózuje pro vyzývavé fotografie. Fanoušci na sociálních sítích ji dílem obdivují, dílem litují, ale také se ptají - Jsi vůbec skutečná? Výstřední hrdinka díla Pátrání po Evě je k vidění do konce května exkluzivně na DAfilms. Od 18 let.

Z filmu Pátrání po Evě | foto: DAFilms.cz

Není divu, že online projekce jejího portrétu vyžaduje od zákazníka potvrzení plnoletosti. Pětadvacetiletá Eva Collé pochází z Itálie, žije v Berlíně, své profesi říká sexuální pracovnice, lidské soukromí označuje za přežitek a vlastní bytí vystavuje na internetu do sebemenších detailů svého těla. 

Snímek, jenž se dostává k publiku díky jihlavskému festivalu dokumentů, natočila Pia Hellenthalová v podstatě jako výraz rebelie proti většinové společnosti. Jenže má to dvojí háček: jednak je člověk odkázán výhradně na tvrzení zjevné exhibicionistky, jednak se nahoty brzy přesytí - a víc tu není.

Pátrání po Evě se zkrátka tváří jako hluboká sonda do duše rozervané ženy, ale ve skutečnosti dělá reklamu prostitutce a narkomance, která dobře odhadla, jaký druh šoku se ve virtuálním prostředí prodává. 

„Rozhodla jsem se ukázat svůj život,“ pyšní se, ale nemá co ukazovat než prázdnou pózu. „Tvůj život je tak cool a zajímavý jako nezávislý film,“ píší jí obdivovatelé; přitom se slévá v jednu nekonečnou smyčku sdělení z dívčího deníku: „17. září jsem zažila orgasmus.“

Ve sprše, v posteli, před zrcadlem, na pláži, ve více či méně aranžovaných záběrech se Eva prostě jenom dráždivě předvádí a s fanoušky pak na síti řeší, jestli je vyzáblá, jak má dlouhé nohy nebo proč mění účes, případně dostává otázky typu „Spím s muži, ale masturbuji u lesbického porna; je to normální?“

Pátrání po Evě

50 %

Režie Pia Hellenthalová, účinkuje Eva Collé

Na rozdíl od českého projektu V síti, který sexualitu na internetu využil k bohulibému odhalení lovců dětí, se Pátrání po Evě nemá čím zaštítit; natolik je jeho aktérka pohlcena pouze sama sebou. 

Jisté alibi si film opatřuje citacemi vzkazů, zda se za ni rodiče nestydí a kdy konečně zkusí „normální život, lásku, práci“. Ovšem i smutek samoty se tu inscenuje uměle, takže z okázalé přehlídky alternativní svobody bez cíle i užitku přepadne člověka paradoxně stesk po panickém komerčním hrdinovi.