RECENZE: Všude dobře, doma nevím. Aneb vtipný Freud na arabské pohovce

Pod názvem Všude dobře, doma nevím si odbyla českou online premiéru něžná komedie, jež ve francouzském originále dostala jméno Pohovka v Tunisu a mezinárodní festivaly brázdila jako Arabské blues.

Příjemný, chytrý, nenucený, byť předvídatelný příběh, který režírovala Manele Labidi, má vedle místního koloritu jeden velký trumf, jejž zosobňuje představitelka hlavní role Golšifteh Farahaníová.

Původem íránská herečka, která se prosadila v hollywoodských produkcích včetně pátého pokračování Pirátů z Karibiku, totiž vyzařuje osobitost. I když třeba jen v propoceném triku balí kufry, spojuje exotický půvab s osvojeným šarmem Pařížanky.

A to přesně sedí k postavě mladé psychoterapeutky, která se s francouzským diplomem vrací do rodného Tuniska, aby si tu otevřela praxi. Psychoanalýza mezi Araby? Nesmysl, tvrdí jí všichni včetně příbuzných. „A pokud už se tady lidi potřebují vypovídat, u mě v kadeřnictví nezavřou pusu,“ poučí ji jedna z prvních klientek.

Ordinace zapadlá na střeše, falešná Coca-Cola, namísto auta rachotina, zkouška na alkohol bez přístroje, pouze lehce erotickým dýchnutím na tvář přitažlivého, leč nesmlouvavého policisty, který diagnostikuje pálivou omáčku.

To je pár ukázek barvitého světa věčného smlouvání, handrkování, povykování a dětinských pokusů o drobné podvůdky, jehož temperament je mile osvěžující. Zvláště když se z nečekané fronty na freudovskou zpověď vydělí vděčné figurky, jako je paranoik hledající v léčitelce duší agentku Mossadu, muž se zálibou v ženských šatech či zoufalec, kterému se v noci zdává o Putinovi.

Výmluvný obraz nadto poskytuje ministerstvo zdravotnictví, kde ženu nejprve uštěpačně odkážou na „pauzu na oběd, která přece platí i ve Francii“, načež jí sdělí, že její žádost o licenci bude kladně vyřízena, „dá-li Bůh“, a nakonec jí nabídnou ke koupi přímo v úřadě pokoutní dámské prádlo. Debata o dotyčné žádosti, která „je sice úplná, ale něco jí chybí“, už se blíží kafkovské absurditě.

Všude dobře, doma nevím

65 %

Francie / Tunisko, 2019, 88 min

Režie: Manele Labidi

Scénář: Manele Labidi

Hrají: Golshifteh Farahani, Majd Mastoura, Hichem Yacoubi

Nicméně postupně se do odlehčené nálady vkrádá více smutku i nejednoznačnosti, počínaje školní rebelkou, která učiteli islámu v hodině ukázala nahá prsa, a konče duchovním, jenž si chtěl přivodit znamení na čele, jen „abych byl jako ostatní, když už nemám plnovous“.

Politika se tu přímo nezmiňuje, ozvěny takzvaného arabského jara lze však stále vycítit v pozadí. Autorka rozdala karty vynalézavě, neboť nezávislá a neprovdaná žena soustředěná na svou profesi působí podezřele i nepochopitelně: proč se dobrovolně vrací do země, kterou ostatní touží opustit, do země, již sám strážce zákona označuje za blázinec, nicméně tvrdošíjně se pokouší zavést do ní pravidla. „My tady nejsme primitivové,“ vpálí do tváře světácké vetřelkyni.

Samozřejmě jde o komedii, takže hrdinka přes veškeré překážky i poraženecké záchvaty malomyslnosti musí dospět ke smířlivému sebepoznání a k pozitivní naději s trochou odhodlaného feminismu. Nicméně nemává kvůli tomu transparenty a hezky se na ni dívá.