RECENZE: Paterčata v roce jedna. Zajímavý by byl dokument po 20 letech

Dokumentární seriál České televize zachytil ve třinácti dílech jeden rok romské rodiny, do níž se v červnu 2013 narodila v Česku historicky první paterčata.

Od 10. září vstoupí na veřejnoprávní obrazovku dokumentární seriál, který  podle tvůrců „upozorňuje na diskriminaci dosud přehlížené menšiny - rodin s vícerčaty, jejichž jsou paterčata extrémním reprezentantem i symbolem“. Ovšem Paterčata v sobě nesou ještě jiné diskriminační téma, děti se narodily do romského prostředí, což vyvolává daleko vyhrocenější vášně;  tedy pro filmaře, jakkoli to zní cynicky, ráj zaslíbený. I když na ryze filmové výboje to podle prvního dílu nevypadá, spíše na velkorysejší televizní publicistiku, s níž má režisérka Alena Derzsiová zkušenost ze série 13. komnat.

Nejen sestřička

Dva prvky tu vyloženě překážejí. Jednak hudba; tklivý klavír, jenž zbytečně vyrábí umělé emoce místo těch přirozených. Jednak pomocné berličky vyprávění prostřednictvím archivních televizních zpráv; nákaza, která se coby sebepropagační „malá domů“ šíří napříč všemi stanicemi včetně hraných seriálů rychleji než ebola.

Ale na druhé straně se tají dech při sledování lékařských záznamů  porodu, neuměleckých, zato silných němou věcností. V mnoha domácnostech nejspíše zazní: Páni, ti doktoři jsou fakt frajeři!

A vůbec nejzajímavější je poznávání ústředních aktérů, rodičovského páru, jenž chtěl synovi původně opatřit sestřičku, načež k ní přidal ještě čtvero bratrů. „On byl jiný než ostatní, nemusel hned ošahávat,“ charakterizuje svého partnera žena, z níž čiší samozřejmá autorita matek rodu. Překvapivě klidná, vyrovnaná, rozumná, pozitivně naladěná, přesně formulující; prázdně hlubokomyslné úvahy nevede, ale ve vztahu je zjevně silnější a v realitě zralejší.

Její protějšek občas vypadá trochu jako kluk, až dojemně zaskočený náhlými okolnostmi. Přesto však výkonný a oddaný, ať už stojí v práci za pultem, nebo když doma při stěhování v dočasné pánské domácnosti hledá ponožky.

Pozoruhodný mikrosvět doplňují rodiče ženy, kteří bez okolků přiznávají, že si pro ni přáli „někoho lepšího“, ale vnoučata je s dceřinou volbou smířila. „Je to dar od Boha,“ říkají prostě.

Objekty nenávisti

Po pravdě návštěva v téhle nevtíravě soudržné domácnosti, až úlevně podobné tisícům jiných, kde nadúrodu dětí a složenek přijímají bez hysterie, účinkuje bezprostředněji než dotek vnějšího světa. S prvními rasovými nadávkami dorazí první strach, také až nepředstavitelně odpudivé anonymy, a dokonce, což je jedna z nejvýmluvnějších scén, hrozba namířená vůči těm, kdo rodině paterčat pomáhají. Darovali jim kočárky - vezmou si je kvůli nátlaku zpět?

Paterčata

65 %

Česko, 2014, 13x40 min

režie: Alena Derzsiová

Zásadnější otázkou však zůstává, o čem se bude „hrát“ dalších dvanáct dílů. O shonu a únavě, probdělých nocích, osamělosti na mateřské dovolené? To zažívají všichni rodiče, jen v rozdílné míře. První rok paterčat sází na aktuální senzaci; větší vypovídací hodnotu by měl dokument pracnější, který by je sledoval v delším časovém úseku. Záznam prvních krůčků, toť roztomilost sama - ale jak si povedou ve škole, nakolik je sláva poznamená, či mine, jací z nich vyrostou lidé; to  kameře přísluší.

Zatímco průvodní motivy našeho sociálního systému by se klidně mohly odvíjet na běžné publicistické půdě.