Při závěrečných titulcích Nabarveného ptáčete se maně vybaví výrok Miloše Formana, jímž popsal tehdejšího oscarového soka svého díla Lid versus Larry Flynt, snímek Anthonyho Minghelly Anglický pacient. Na otázku, jaký je, odvětil jediným slovem: respectable. Tedy úctyhodný, poctivý, solidní.
Totéž se dá říci v nejlepším slova smyslu o Nabarveném ptáčeti. Podobně jako Minghella bojoval i Marhoul o naplnění svého snu dlouhé roky s osobním nasazením, které je znát z každého metru. Podobně se musel prát s těžko převoditelnou románovou předlohou i s finančními problémy. A podobně se nakonec dočká spíše úcty než nadšení.
Kdyby se hodnocení skládalo čistě matematicky, pak by kamera Vladimíra Smutného zařídila čistých sto procent, ostatní řemesla nejméně devadesát a herecké výkony od malého Petra Kotlára přes hollywoodské hvězdy až po typově rovnocenné epizodky osmdesátku.
Ovšem zrada číhá v dramaturgickém východisku, respektive ve zvoleném vypravěčském klíči, jenž by se dal nazvat záznamem cesty židovského chlapce válečným venkovem. Záznamem pozorovatelským, neosobním a jakoby nezúčastněným, kde se důvěrnost prožitku nahrazuje pásmem obrazů.
Každý záběr budovaný v dokonalé černobílé stylizaci je sám o sobě sice mistrovský, ale řadí se za sebou lineárně, v neměnné náladě, téměř mechanicky od jedné trýznivé zastávky k druhé. I když je třeba uznat, že alespoň sexuální násilí pojímá film decentněji, než se o něm ze zahraničních festivalů šířilo a než si počíná stejnojmenný bestseller Jerzyho Kosinského.
Jakmile chlapec ztratí poslední pevný bod, zbývá mu pouze cesta, ovšem bez cíle, jenž by jí vyklenul potřebný oblouk. Každé setkání se odehrává na prakticky totožném půdorysu divoké země nikoho, kde si nájezdy Calverů nezadají s brutalitou domorodců, a v takovém duchu, v jakém si západní svět rád maloval východ Evropy: coby barbarské, hrubé, surové, nevzdělané, primitivní kmeny, které znají jen samohonku a násilí. Což lze díky předloze akceptovat, ale ve výsledné smyčce bez jediného úkroku vede k únavné jednotvárnosti.
Dětský hrdina zbavený jiného vyjadřování zosobňuje dílem trpný objekt, dílem němého svědka. Je obdivuhodné, jak malý Kotlár pouze výrazem tváře vnímá třeba žárlivé dusno mlynářské domácnosti ústící v oslepení manželova domnělého soka nebo jak vstřebává obě strhující scény s ptáky. Popravdě všude tam, kde se obejde zcela beze slov, například v jedinečném tichém sólu Stellana Skarsgarda, účinkuje Nabarvené ptáče silněji než v několika situacích, kde v dialogu používá uměle vytvořené a nepřirozeně znějící novoslověnštiny.
Ovšem výjimečné okamžiky zakryje struktura vyprávění, tedy onen typ putování členěný do kapitol, kterých by místo devíti mohlo být stejně dobře pět nebo pětadevadesát. A to je škoda, protože divák už je neměnným rytmem postupujícím od výjevu k výjevu otupělý právě ve chvíli, kdy chlapec začne pod vlivem utrpěných zkušeností samovolně přecházet na temnou stranu.
Kdy se vycvičen zkušeností, že k přežití je třeba síla, zapojí do otrlého šacování mrtvých z transportu. Kdy zosnuje pomstu na pedofilovi či na kozlovi své neukojitelné dočasné bytné a kdy k nejhrozivějšímu možnému dárku pro dítě, ke zbrani, dostane neméně zrádnou radu „Oko za oko, zub za zub“. Pohříchu se zásadní posun v kategoriích dobra a zla odehrává až ve chvílích, kdy už se každá minuta navíc pociťuje takřka fyzicky.
Nicméně dvě věci je třeba uznat. Zaprvé, brutální scény nejsou samoúčelné, pouze převzaté z knihy a nasnímané i ohleduplněji. Zadruhé, Marhoulem zmiňovaný náznak naděje se opravdu symbolicky dostaví, třebaže pocitově doléhá z dálky tak jako předešlé utrpení.
