RECENZE: Lidice si zaslouží plná kina. Mají v sobě pokoru i odvahu

Dodnes mám v hlavě vzpomínku na křehký Kousek nebe, jímž se režisér Petr Nikolaev vypořádal s tématem komunistických křivd. Nyní se podobně intimně a bez nadsazených gest popasoval s traumatem jménem Lidice. Kousek nebe prošuměl kiny téměř nepovšimnut. Snad Lidice potká lepší osud.

Když se Nikolaev před rokem do Lidic pouštěl, nacházel se v nezáviděníhodné pozici. Projekt přebíral po Alici Nellis, která si ho nejprve vyvzdorovala, a pak onemocněla. Navíc se začal "šťourat" v kapitole dějin, na niž jsou Češi extrémně citliví: vyděláváte na lidském neštěstí, slýchali filmaři často.

Motiv pro Spielberga

Nikolaev ustál obojí. Nezpronevěřil se textu Zdeňka Mahlera, který Alice Nellis osobitě upravila ještě v době, kdy ho chtěla režírovat, zároveň si však k němu uměl najít vlastní cestu. Lidické trauma pak zpracoval s pokorou, ale zároveň s odvahou nevyprávět o tragédii národa, ale o tragédii jednotlivých lidí. Lidí statečných, ale zdaleka ne bezchybných a dokonalých.

Roman Luknár hraje v Lidicích jako o život.

Ve filmu Lidice neexistuje hlavní postava. Teoreticky by jí mohl být Rodenův Šíma, muž, který skončí ve vězení za zabití syna a bezděčně tak unikne vyhlazovacímu aktu. Jeho příběh snímek rámuje a svou morální absurditou provokuje k tomu, abychom se jím zabývali nejvíc.

Stejnou sílu má však i druhá dějová linka, původně nevinné milostné hry mladých lidí, které stály na počátku bezprecedentního krvavého aktu – stačilo, aby jeden sukničkář z Lidic nedomyslel, co může způsobit tím, že oblbuje slečny.

20. srpna 2010

Klukovina jako spouštěč katastrofy, to je motiv, kterým by nepohrdl ani Spielberg. Mimochodem právě jeho oscarový opus Schindlerův seznam Lidice svým neokázalým přístupem k "velkým" dějinám připomínají.

O Lidicích nepřímo

Určitě se najdou lidé, kteří budou namítat, že je v Lidicích málo Lidic. Nikolaevův film totiž není přes veškerou věrnost faktům historickou rekonstrukcí, ale hlavně hluboce lidským dramatem. A jako takový se stará víc než o dějiny o člověčí duši. Místy se tak skutečně může zdát, že na Lidice tvůrci zcela zapomenou. Ale je to pouze zdání a navíc ku prospěchu věci.

Sokyně se společným osudem: Šímova milenka (Zuzana Fialová) a manželka (Zuzana Bydžovská)

První třetina filmu se odehrává převážně ve vězení, kam pošle soud "vraha" Františka Šímu (Karel Roden). Dění v jeho rodné obci Lidice a potažmo i v celé republice proto sledujeme převážně zprostředkovaně. Něco odvyprávějí návštěvy, které za Šímou přijdou s vajíčky a cigaretami – milenka Marie (Zuzana Fialová) a druhý přeživší syn Šímy Karel (skvělý Ondřej Novák), tady jde ale vždy jen o pár spěšně pronesených vět (co máma?... kup jí šicí stroj... buď opatrný, je divná doba).

Druhým důležitým zdrojem informací je rádio skrývané ve vězeňské tiskárně a pak také dokumenty, které Šíma se spoluvězni tamtéž tisknou.

9. července 2010

Právě na první pohled prosté scény, jako je ta, v níž Šíma s kumpány sázejí na papír seznamy se jmény obětí heydrichovských poprav a "zítřejší datum" považují za chybu, nejlépe vystihují celkový ráz filmu: jeho hloubku objevujeme spíš mimoděk, z náznaků. Rozhodně nám tu nikdo necpe pod nos kapesníčky, abychom měli do čeho smrkat dojetím.

Lidice

80 %

Česko / Slovensko, 2011, 121 min

Režie: Petr Nikolaev

Hrají: Karel Roden, Zuzana Fialová, Roman Luknár, Zuzana Bydžovská

Streamovací služby: Netflix (CZ zvuk, titulky), Max (CZ zvuk)

Kinobox: 73 %

IMDb: 6.8

Stejně tak samotný akt vypálení Lidic a postřílení jejích obyvatel podávají tvůrci velmi střízlivě. Hudba dua Michal Hrůza – James Harries se tu sice nad událostmi dramaticky rozklene, kamera se však nevyžívá v srdceryvných záběrech ani ve ždímání slz: v procesu likvidace 340 životů se až mrazivě odráží proslulá německá preciznost a systematičnost.

Hrdinové a skorohrdinové

Sčítají se šperky, lidi, kočárky i slepice, třídění obyvatel připomíná dobytčí trh: zuby, vlasy, barva kůže a je rozhodnuto. Netrvá to ani deset minut a ulicemi už se prohánějí jenom vyděšené krávy. A když uprostřed hřbitova sedí spolustrůjce masakru strážmistr Vlček (Roman Luknár) a kolem něj se množí králíci, které už nemá kdo držet v zajetí, je to memento, které se nám vryje do paměti mnohem víc než obrazy hořících domů nebo mužů u zdi.

Vyhnanec Šíma (Karel Roden)

Strážmistr Vlček, vedle Šímy jediný muž z Lidic, který přežil, je mimochodem velmi dojemnou a  mnohovrstevnatou postavou. Stejně jako Rodenův Šíma není ani tak vrah, jako spíš nešťastník, který se nikdy nevyrovná s tím, že zabil syna, zradil manželku a nakonec je ještě všechny přežil, ani Vlček není "čistý" kolaborant. Roman Luknár ho modeluje jako citlivého a v podstatě dobrého člověka, který z pomoci nacistům nechce těžit, ba dokonce ji zpočátku odmítá, ale na jakýkoli vzdor je příliš slabý.

Návrh plakátu k filmu Lidice

Ani jeden z nich není klasický hrdina: oba mají svou stinnou tvář, oba udělali něco, za co si nepochybně zaslouží trest. Oba si své hříchy uvědomují a oba s nimi svádějí těžký vnitřní boj.

Ale zatímco Vlček v podstatě jen rezignovaně čeká s rukama v klíně, Rodenův František jde stále dopředu. Je to ten typ chlapa, který nemluví, ale jedná. Který má své běsy a své bolesti, ale umí je uzavřít v sobě a působit jako silný a férový chlap.

Není malé role

Ostatně stejně jako jeho syn Karel (Ondřej Novák). Když ti dva sedí naproti sobě v návštěvní místnosti žaláře, nepochybujeme, že jde o otce a syna. Tvrdé rysy, něžný pohled – neuvěřitelná podoba budovaná čistě výrazově, za pomoci jemné mimiky, svědčí o tom, že Petr Nikoalev objevil pro film nový velký talent.

Když už jsme se dotkli hereckých výkonů, bylo by na místě zmínit ještě další jména. Nikolaevův film je totiž mimořádně dobře obsazený. Zuzana Bydžovská v roli Anežky, Šímovy invalidní manželky, je všechno, jen ne ublížená nebo politováníhodná postava.

Rok s Lidicemi

Nebývá to u recenzí zvykem, ale tentokrát si dovolím být osobní. Strávila jsem s Lidicemi rok. Četla jsem scénář, zvědavě lezla tvůrcům do poznámek i na plac (za což se jim dodatečně omlouvám). Zažila jsem castingy i nahrávání hudby, viděla jsem verze, ve kterých chyběly scény, zvuky i postavy. Když jsem nakonec usedla do kina jako obyčejný divák, došlo mi, jak těžké bude napsat závěrečné hodnocení. Ne proto, že bych filmu, ze kterého se za tu dobu stala srdeční záležitost, odpustila víc než těm nesrdečním. Naopak proto, že jsem věděla, co všechno bývalo ještě mohlo být lepší. Petr Nikolaev natočil nádherný film. Tak nádherný, že vlastně nepotřeboval žádnou velkou dodatečnou péči. Na projekci hrubé verze jsem si do notýsku psala devadesát procent, finální má o deset méně. Ale jen proto, že vím, jakou sílu mají lidické obrazy a slova samy o sobě.

Výrazní jsou i oba Šímovi spoluvězni, Jan Budař a Mariusz Osmelak, kteří na poměrně malé ploše podávají nadstandardní výkon: přestože se mohli spokojit s rozdělením na typy "klaun" a "filozof", Budařův vypočítavý zlodějíček má zvláštní půvab, stejně jako polský padělatel, který přestal věřit v Boha. 

Jen Veronika Kubařová hraje svou odvážnou Aničku snad až příliš líbezně a člověk si maně představuje, jak by tutéž roli pojala původně zamýšlená Martha Issová. Ale kdyby neexistuje. Ani v dějinách, ani ve filmu.

V neposlední řadě bylo od režiséra moudré sáhnout po originálním kameramanovi Antoniovi Riestrovi. Jeho emocionálně podbarvené obrázky se totiž podílejí na celkovém vyznění víc, než by člověk čekal. I díky němu nejsou Lidice jen rázovitou vesničkou, jež se jednoho dne ztratí ze světa, ale místem, které silně rezonuje s divákovou duší. Riestrovo umění si navíc dokonale rozumí s vynalézavým střihem Adama Dvořáka, a tak se dočkáme závratně působivých celků i křehkých detailů.

Režisér Petr Nikolaev

Když po propuštění z vězení hledá Šíma na sněhové pláni místo, kde stál jeho dům, a kamera krouží nad ztracenou postavičkou jako hladový sup, přenese se na nás všechno jeho zoufalství. A stejně tak, když potom ve velkém detailu něžně pokládá tvář na základní kámen, nepotřebujeme slova, abychom VĚDĚLI.

Nikolaevův film má schopnost promlouvat k divákovi naléhavě, ale nenásilně, což je jeho obrovská výhra. Škoda jen, že to není výhra stoprocentní. Jako by se tvůrci zalekli, že by je někdo mohl podezřívat z neúčasti, a tak občas – tu v hudbě, tu v trikové postprodukci – přitlačí na pilu. Zbytečně. Lidicím nejvíc sluší jejich pokora a jednoduchost. 

 HODNOCENÍ iDNES.cz 80 %