RECENZE: Mirka Spáčilová: Indiana Jones se nemění. Díkybohu

Chválabohu ještě existuje pevný bod ve filmovém vesmíru. Jmenuje se Indiana Jones. V době, kdy se uměle modernizuje čili zdrsňuje i James Bond a diktátu temnějších tónů podléhají dokonce pohádky, ví alespoň Steven Spielberg, že legenda je tu od toho, aby se neměnila a dělala si legraci sama ze sebe.

Právě to činí film Indiana Jones a království křišťálové lebky, jenž dnešní půlnocí vejde do českých kin. A činí to způsobem nadmíru příjemným.

Člověk se přistihne, že se dvě hodiny nevědomě a šťastně usmíval; jako když zajde po dlouhých letech se starým přítelem na skleničku a s úlevou zjistí, že kamarád pořád perlí, nemluví o nemocech a nefňuká, že nevyjde s penzí.

Jízda sviští kolem svišťů
Právě tak titulní postavu v báječném podání Harrisona Forda tvůrci nikterak neomlazovali; k přiznanému věku patří tu a tam nešikovný pád, ale taky o to větší nadhled, přičemž z obojího se těží smích. A režisér odvádí k poctivému čistému žánru i těžko pojmenovatelný přídavek nad řemeslnou povinnost: z každého metru čiší, jak má profesora archeologie s duší uličníka rád.

Indiana Jones a království křišťálové lebky

80 %

USA, 123 minut.

režie Steven Spielberg,

hrají Harrison Ford, Shia LaBeouf, Karen Allenová, Cate Blanchettová

Kinobox: 73 %

IMDb: 6.2

Otevření staronové pohádky pro dospělé vyladí za pár vteřin příběh, dobu i styl. Svišť (či sysel, jak tipuje druhá půlka kina) uskočí před první jízdou: mladí v kabrioletu za zvuku rokenrolu vesele závodí s armádní kolonou.

Ale ta odbočí na základnu, následuje přepadení, z auta se vykutálí slavný klobouk... a Indy už cedí na adresu sovětských agentů, kteří na postu zla střídají nacisty z původní trilogie, suché sarkasmy. „Soudruhu“ zní z jeho úst jako skvostná urážka a Cate Blanchettová coby stalinská vědkyně, hrdinka socialistické práce, má ráz raných bondovek.

Vůbec patina děje z 50. let s obalem v duchu 80. let tvoří nečekaný soulad. Ve skladu, kde skončila archa úmluvy z prvního dílu, se objeví sci-fi motiv Roswellu, s hořkou ironií se zmíní éra amerického honu na čarodějnice, jedinečnou mezihru s umělým městečkem vroubí dobové rekvizity od ledničky po televizní reklamy – a zároveň se vypráví pomocí krásné „ruční práce“, filmařiny z podstaty, jaká se dnes nevidí.

Už epizoda se střelným prachem a magnetem či honička, ve které je Indy něžným nešikou, nasazuje vysokou laťku pravidla, že každá akce musí mít i nápad a pointu. Svišť tu opakuje obdobnou funkci jako praveverčák v Době ledové: je obchodní značkou nadsázky.

Balancování na hraně
Indy si dovolí jen chvilku stařecké melancholie, než se do jeho života vřítí na motorce Shia LaBeouf, přesný teenagerovský parťák s účesem a la Elvis Presley a drze přezíravým postojem – Kolik vám je, osmdesát?!

Ladí jim to skoro stejně jako ve „trojce“ Fordovi se Seanem Connerym, a když zažijí jízdu univerzitou napříč protikomunistickou demonstrací nebo rvačku s výjevem v duchu West Side Story, člověk si vděčně opakuje – To je radost, tolik hravosti a vtipu.

Zato nejméně zábavy a nejvíce řečí přináší objasňování titulní záhady, jež má dänikenovské parametry bez originality. Jedinečnost ztrácí i digitální finále, úlitba generaci počítačových triků působící velkolepě, ale jak z jiného filmu.

Nicméně vyčítat Spielbergovi mimozemské prvky není fér; právě tohle chtěl, totiž spojit vše, co má rád, oddechového dobrodruha Indyho s filozofičtějším tónem Blízkých setkání třetího druhu a rodinnými hodnotami.

A byť to občas drhne, vždy znovu žánr očistí krásnými žerty s hadem, mravenci či vodopády, s ruským kozáčkem na Amazonce a Tarzanem mezi opicemi, se skvostnou šermířskou bitvou britské a ruské školy či s jedovatě živočišnými partnerskými hádkami, které nemohou vydržet ani kovaní zabijáci sovětské KGB.

Na konci sice zahrozí nezvyklá vlna nasládlosti, ale poslední vtip ji znovu zažene. Spielberg umí balancovat na hraně a ví, kdy uhnout, aby se legenda nerozplizla v tuctovou sérii.